Kapitola 3 - Nepřekračuj hranice

18. listopadu 2014 v 16:58 | Wiky Dream |  Rod poslední lovkyně
ahoj, tak po dlouhé době je tady zase jedna kapitola a tentokrát z ní mám i celkem dobrý pocit, což se stává málo kdy, tak snad se bude líbit i vám :-)

Všechno kolem se zdálo tak neurčité a tak nejisté. Netušila jsem kde jsem uvězněná a netušila jsem zda uběhly již roky co zírám do tmy a nebo jen vteřiny. Svět se buď opravdu zastavil a nebo se začal otáčet příliš rychle. Co jsem to jen udělala, já nás opravdu zabila, zabila jsem nás a Liam je teď bůh ví kde.. Jsem ztracená a on taky. Čas nás obtéká tak jako voda obtéká velký kámen. Jsme uvězněni na místě, ze kterého se jen těžko utíká.. Jsme opravdu mrtví? Co to říkala Emily? Dala mi vzkaz, vzkaz, který musím doručit, přeci nemůžeme jen tak umřít, teď když jsme urazili tak dlouhou cestu, teď ne. To přeci nebylo možné.. co to Emily udělala? Ona nás zachránila, musela, jinak to nedávalo smysl.



No tak otevři oči Sam, otevři oči! Říkala jsem si v duchu a snažila se zaplašit myšlenku na smrt.

Musím najít Liama.. Musím se probrat! Teď už mé myšlenky byly tak hlasité, jako ozvěna uprostřed jeskyně. Tma se začala vytrácet tak rychle jako se objevila. Kolem mě byla modrá obloha a já znovu padala, viděla jsem slunce, které mě pálilo do očí a cítila jsem ranní chlad. Zahlédla jsem obrys měsíce, který byl teď už jen matně vidět daleko na obzoru. Kolem mě se začaly objevovat koruny stromů, které se pohupovaly ve větru. Najednou jsem ucítila náraz.

Otevřela jsem oči a zhluboka, vyděšeně se nadechla. Bylo to jako bych dopadla zpět do svého těla. Ležela jsem v mokré trávě a kolem se tyčily kamenné kříže, náhrobky a andělé. Vzduch byl až podivně chladný a celý hřbitov se zdál ještě mnohem pochmurnější než když jsme sem ráno přišli. Posadila jsem se a zahleděla se před sebe. Už jsem neviděla žádné stíny, žádnou dámu, neslyšela jsem žádné hlasy, byli jsme tu sami, já a.. Liam! Rychle jsem se otočila k němu. Stále ležel na zemi s hlavou těsně vedle mě. Jednu velkou packu měl položenou na mém stehně, ale ani se nehnul.
,, Liame, vstávej musíme jít.." Nepohnul se. ,, Liame!" Položila jsem svou dlaň na něj. Nedýchal. On nedýchal! Ležel tam, bez pohnutí a nebyl slyšet ani jeden nádech. Jeho hruď se nezvedala. Jeho oči byly zavřené. Zatřásla jsem s ním, ale nic se nestalo. Liam tu nebyl. ,, Liame, Liame! Prosím, vstávej, slyšíš mě, vstávej!" Křičela jsem a přitom jsem s ním třásla jak jsem jen mohla.

,, No tak se prober ty troubo!" Nic. Ještě chvíli jsem s ním třásla a pak jsem se zhroutila na jeho hrudník. Byla jsem bezradná, nevěděla jsem co mám dělat, byla jsem sama a nemohla jsem přivolat pomoc. ,, Promiň..." plakala jsem.. ,, Prosím Lí, probuď se.." Já jsem se probrala, ale on kvůli mně nejspíš zůstal v říši mrtvých.

Najednou mě někdo ze zadu chytil za kabát a odstrčil mě takovou silou, že jsem málem narazila do jednoho ze stromů. Když jsem se vzpamatovala, zahlédla jsem někoho jak se sklání k vlkovi, který bez života ležel na zemi. Nejdříve jsem chtěla na nově příchozího zaútočit, ale dříve než jsem doběhla až k němu jsem si uvědomila, že nově příchozí je Nick. Jako vždy byl oblečený ve svém černém kabátě a jako vždy měl dokonale uhlazené černé vlasy, skrze které mu prosvítaly tenké, šedé pramínky.

,, Co jsi to vyváděla Samantho?!" zakřičel na mě přes rameno zatím co se věnoval Liamovi.
,, Já jsem nechtěla... Já jsem ho zabila!" Křičela jsem histericky.
,, Buď tiše, ať tě nikdo neslyší!" napomenul mě Nick aniž by na mě pohlédl. Chvíli hladil vlka po šedé srsti a něco tiše mumlal. Pak zdvihl ruku nad hlavu, zaťal jí v pěst a udeřil Liama do hrudi tak silně až se celé jeho tělo zatřáslo. Vlk se okamžitě nadechl a dlouze zavyl. Já jsem klesla na kolena a v duchu děkovala všem svatým, že je Liam na živu. Ten se teď proměnil zpět v člověka a ležel na zemi s vyplašeným výrazem ve tváři. Položil si ruce na hrudník a sykl bolestí když se snažil vstát, nepochybně měl zlomené minimálně jedno žebro.
,, Máš vůbec tušení, co si to provedla? Uvědomuješ si co se právě stalo? Málem si ho zabila!" Křičel na mě Nick zatím co pomáhal Liamovi na nohy. ,, Tohle mohlo stát život vás oba! To jste opravdu tak naivní? Jak si jí mohl dovolit překročit hranici?" tentokrát se otočil na Liama.

,, Netušil jsem, že překročí hranici, chtěla se jen spojit s někým z tvé rodiny.. Půjčila si mojí schopnost a zesílila jí, nevěděl jsem, že místo toho překročí hranici, pak už bylo pozdě.." bránil se Liam.

,, Tohle není žádná hra Samantho! Se smrtí si nesmíš zahrávat, zvlášť když o ní nic nevíš a když nedokážeš správně využít svojí moc, jak sis mohla vůbec něco takového dovolit, říkal jsem ti snad jasně, že mimo zámek nebudeš používat magii! Teď víš proč! Copak si neuvědomuješ jak je to nebezpečné?" Křičel a jeho bledá tvář sbrunatěla zlostí.
,, Já jsem jen chtěla vědět co je s Megan, mluvila jsem s Emily a ta říkala, že-"
,, Nezačínej s tím zase Sam!" Přerušil mě. ,, Ty jsi vážně nic nepochopila! Tady nemáš co dělat! Nemůžeš jen tak přijít a překročit hranice mezi životem a smrtí.. Je zázrak, že tu oba ještě jste! Jsi tak hloupá a nezodpovědná! Měl bych tě zamknout ve tvém pokoji a už nikdy tě nepustit ven, koho dalšího chceš sprovodit ze světa?!" zeptal se a já jen mlčela. Nickova tvář se konečně uklidnila. ,, Nemůžeš si s tím zahrávat.. Co bych dělal kdyby se ti něco stalo?" řekl zoufalým hlasem.
,, Omlouvám se, netušila jsem, že je možné přejít hranice, nechtěla jsem nikomu ublížit, já jsem jen..." nevěděla jsem co říct, Nick o tom, že věřím, že Megan žije nechtěl ani slyšet.
,, Jen si se pletla do věcí, které už jsou dávno mrtvé..." dořekl Nick za mě. ,, Liame počkáme až se ti to zahojí.. Ty běž do školy!" řekl mi a já přikývla. Liam jen mlčel a stál za Nickem s výrazem, který značně napovídal tomu, že ho Nickova hádka se mnou nijak nezaujala. ,, A slib mi, že nic takového už nikdy neuděláš, rozumíš Sam? Nikdy, smrt je něco co jen tak neoklameš!"
,, Rozumím, je mi to líto, netušila jsem co způsobím..."
,, Měla si štěstí, že jsem byl poblíž, byl jsem tu chvíli před vámi, pak jsem slyšel jak křičíš.." řekl a ohlédl se kolem jestli tu nejsou nějací lidé.
,, Teď jdi!" rozkázal a já přikývla, vzala jsem si od Liama tašku a přiblížila jsem se k Nickovi.
,, To Emily, ona mě zachránila, vrátila mě zpět.. se vzkazem..." zašeptala jsem.
,, Se vzkazem? S jakým vzkazem?" zeptal se Nick stejně tichým hlasem aniž by na mě pohlédl.

,, Pořád tě miluje Nicku..." zašeptala jsem a pak už jsem se vydala směrem k bráně.


**


Nick sledoval jak se Sam vzdaluje a jak se pak ztrácí někde za vysokou kamennou zdí, která dělila tohle místo od okolního světa, pak se otočil zpět k Liamovi a dlouze si ho prohlížel. Liam jen stál a díval se do země jako by zapomněl, že tam je ještě někdo další.
,, Neudělala to schválně.." řekl Liam a podíval se Nickovi zpříma do očí. Měl v plánu Sam bránit stůj co stůj. ,, Nechtěla nikomu nic udělat, všechno to byla jen nehoda."
,, Nehoda? Málem zabila sebe a tebe taky? Copak si nevěděl, že překračovat hranice se nesmí?"
,, Já to věděl, vtloukáš mi to do hlavy už pěkně dlouho, ale co jsem netušil bylo, že to udělá ona.. Myslím, že sama to neměla v plánu!" Liam zněl rozčíleně.
,, Nepochybně to neměla v plánu, nezná svou sílu víš! Měl si jí zastavit, už nikdy jí nesmíš nic podobného dovolit.. Netušíme co by se mohlo stát! Je jako dítě co si hraje s výbušninou, chápeš to?!" Nick už byl o něco klidnější, ale stále mu přišlo, že ani Liam ani Sam dostatečně nepochopili co se jim tu snažil říct.
,, Chápu to a slibuji, že už jí nikdy nic takového nedovolím. Můžu jít?" zeptal se Liam a zakroutil rukou, aby se ujistil, že už ho žebra nebolí.
,, Počkej.. Co měla Sam v plánu?" zeptal se Nick a přemýšlel nad tím co mu Samantha řekla než odešla.

,, To nevím, mluvila o nějakém deníku, ale nechtěla mi říct o co jde.. Třeba kdyby si byl trochu klidnější řekla by ti to.." řekl prošel kolem Nicka a zamířil k bráně. ,, Jo a dík za záchranu!" zavolal na něj než se stejně jako před chvílí Sam i on vytratil za kamenou zdí.

Nick ještě dlouho stál na místě a díval se k bráně. V hlavě mu běhala spousta myšlenek. Byl rozčílený, ale zároveň byl rád, že se nikomu nic nestalo. Odpoledne si bude muset se Samanthou promluvit. Bude jí muset vysvětlit, že jsou věci, na které nestačí ani magie. Ale přeci jen Sam a Liam cestovali za hranice života a přežili to a to je velmi vzácné. Kdyby jím Emily nepomohla už by se neprobrali, ani jeden. Emily byla vždy poklad, pomyslel si Nick a usmál se. Je jasné proč jí Sam hledala, chtěla vědět co je s Megan, jenže ne všechny duše, které odejdou z tohoto světa, zůstávají ve smrti, některé prostě zmizí, nejspíš skutečně spočinou. Nick doufal, že právě to se stalo Megan. Nevěděl kde je Megan pochována, stejně jako to nevěděl o svém synovi.. Jisté bylo jedno, jsou mrtvý, oba dva. A Nick nechtěl žít minulostí a nadějí zrozené z dětské víry v něco co není možné. Nemohl.. Doufal, že Megan i jeho syn doopravdy spočinuli, odešli někam kde se mají lépe. A teď když věděl, že jeho žena je stále tam, za hranicemi, doufal, že brzy opravdu odejde i ona. Vše je lepší než být uvězněn mezi světy...

Nick se na chvíli zahleděl na kamenného anděla, který se modlil na stříšce hrobky. Přemýšlel nad tím kam vlastně zmizelo jeho křídlo. Jednou toho anděla nechá opravit, jednou bude mít zpět své křídlo a bude moct letět kam se mu jen zlíbí..
Branka zavrzala a na hřbitov vešli první návštěvníci. Upír se ohlédl pře rameno a pak ještě jednou pohlédl na anděla. ,, Taky tě miluji Emily..." zašeptal a pak rychle jako stín zmizel mezi stromy, které obrůstaly prastaré hrobky.



**


Liam kráčel po chodníku směrem ke škole. Daleko před sebou zahlédl Sam jak rychlím krokem směřuje stejným směrem jako on. Vlkodlak šel pomalu, ruce měl schované v kapsách kožené bundy a hlavu skloněnou tak, aby mu nefoukalo do tváří. Neustále se ohlížel přes rameno. Měl pocit jako by ho stále sledovali mrtvý, které ještě před chvílí viděl, které ho málem vtáhli do svého světa a šeptali mu do uší slova, kterým skoro nerozuměl.

Viděl jejich tváře, byly jako živé.. nikdy dřív takhle nikoho neviděl a když Sam pustila jeho srst jako by už do tohoto světa patřil, jako by se už nikdy neměl vrátit. V mase tváří, které ho obklopovali když stál uprostřed zvláštního palouku zahlédl Arona. Hubeného, tmavovlasého muže se smutným pohledem a zrakem upřeným jakoby skrze něj. Chtěl Liamovi něco říct, ale nestihl to. Davem se protlačila nějaká žena a přistoupila k Liamovi. Její oči byly oříškově hnědé a její světlé vlasy byly sčesané do složitého drdolu, který byl ozdobený motýlem. Měla na sobě dlouhé šaty se širokou sukní a na utlích rukách měla natáhlé bílé rukavičky. Přišla k němu a pohladila ho po tváři. Usmívala se na něj a potlačovala slzy, které se jí chtěly vedrat na nalíčenou tvář. Nemohl se na ní přestat dívat, byla mu tak známá a přes to jí viděl poprvé v životě.
,, Liame, synku.." zašeptala ta žena a usmívala se. ,, Tady nemáš být, musíš se vrátit!" Její hlas byl tak klidný a tak příjemný. zpoměl si na ten hlas. Zpíval mu písničku, když byl ještě velmi malý.. Nepamatoval si slova, jen ten hlas. ,, Musíš pomoct té dívce Liame ať se stane cokoliv, ochraňuj jí.. Musíš se vrátit!" řekla, ještě jednou pohladila svého syna po tváři a pak zmizela. Všichni přihlížející zmizeli jako by nikdy ani neexistovali a on se probral s ostrou bolestí na hrudi a s Nickem sklánějícím se nad jeho tváří.

To ráno poprvé viděl svou matku. Viděl jak vypadá, slyšel její hlas, díval se do její malé tváře. Bylo toho tolik co jí chtěl Liam říct, bylo toho tolik a on neřekl nic. Nestihl říct nic, Nick ho probral, vrátil ho zpět, sem do světa živých kam patřil.. Když se probral na malou chvíli zatoužil, aby opravdu zemřel, aby se mohl obejmout se svou matkou a zůstat v její blízkosti. Ale pak se mu vybavila slova, která mu řekla. ,, Ochraňuj jí.." Nemohl by odejít, nemohl by opustit Samanthu, teď ne. Ještě stále potřebuje jeho pomoc a on, ač si to nechtěl připustit, on potřeboval jí., udělal by pro ní cokoliv. Znovu by navštívil svět mrtvých kdyby ho o to poprosila, skočil by do ohně, šel by za hranice nemožného kdyby mu řekla, jen když mu dovolí, aby jí mohl být na blízku. Jen když uvidí její tvář, to mu stačí.. dokud je tu ona, on nesmí nikam odejít!

Proč jí to nedokáže říct? Proč se k ní vlastně choval tak zle? Chtěl jí jen vypudit z hlavy, ale dnes si uvědomil, že to nejde. Už navždy zůstane v jeho mysli, ale ona se o tom nesmí nikdy dozvědět, ne dokud má v srdci Arona...

**


Vzteky jsem nemohla skoro dýchat. Téměř jsem běžela ke škole a neustále dokola uvažovala nad tím proč mě Nick nechce poslouchat. Mohla bych mu to všechno vysvětlit, mohla bych mu říct co mi řekla ona, ale on to nechce slyšet. Nechce slyšet nic, je tak tvrdohlavý, že kdyby hlavou narazil do betonové zdi ta zeď by se zbourala, ale on by neměl ani šrám.. Proč to nechce slyšet? Musí mu to být přeci jasné? Proč má vždy opačné názory než já? Na ničem se neshodneme.. Tak to vypadá, že v téhle rodině jsem na vše sama.. To já chci najít jeho dceru! To já chci zjistit odkud pocházíme... Ale pro Nicka.. pro něj je vše hned jasné. Jeho dcera je prostě mrtvá.. A co se týká druhé otázky? Také našel nejednoduší řešení. Nač se obtěžovat pátráním, i kdyby mohlo přinést ovoce. Jednoduše jsme přišli z Podsvětí a vyřešeno. Ani Nick nemůže být tak hloupý, aby si nevšiml, že naše magie se od magie démonů liší celkem podstatně. Jenže on si s tím nechce dát žádnou práci.. Zavřel se na zámku a na vše hledá jen primitivní odpovědi. Dovoluje, aby ho jeho minulost dusila a myslí si, že kdyby se k ní vrátil zhroutil by se mu celý jeho svět.. A od toho jsem tu teď nejspíš já.. Když to vyřeším já , svět se mu nezhroutí, naopak, bude mít pilíře navíc, aby si svůj svět mohl podepřít..

Musím to udělat.. nikdo jiný tu není.. Najdu Megan a dokážu Nickovi, že není mrtvá, ale myslím, že teď už se nemohu spolehnout na nikoho jiného než sama na sebe. Emily už mi víc neřekne, nevystavím Liama znovu nebezpečí.. v tom jediném se Nick nepletl.. Málem jsem ho zabila, málem jsem zabila nás oba a jediná stopa, kterou jsem tím získala mě vede zpět na zámek.. Jenže jak mám v tak velkém sídle najít jeden deník? Je to jako hledat jehlu v kupce sena...
,, Sam! Počkej na mě!" ozval se někde za mnou Liam a já se otočila s myšlenkou, která se mi zrovna moc nezamlouvala, ale už jsem neměla na vybranou.. Elis byla až příliš daleko a měla své problémy. Buď do všeho zasvětím Liama, nebo na vše budu opravdu sama...
,, Liame, promiň, já jsem nechtěla-"
,, To nevadí... Ber to tak, že teď jsme vyrovnaní.." Přerušil mě. ,, Takže, slíbila si, že mi všechno povíš!" Připomněl mi a já kývla hlavou. Zase se na mě dlouze zadíval. Jak já nenáviděla tyhle jeho pohledy.
,, Řeknu ti to, ale teď ne.. Počkej na mě po škole, je to na delší povídání.. No a vlastně ani nevím jestli mi budeš věřit.." přemýšlela jsem nahlas.
,, Uvěřím ti každé slovo, které řekneš." odpověděl mi laskavým hlasem, usmál se a pak jsme oba pokračovali cestou ke škole.

Čas ve škole ubíhal až příliš pomalu a já celou tu dobu přemýšlela co Liamovi řeknu. Nejspíš budu vypadat jako blázen, ale na druhou stranu jsem si říkala, jak moc jsem hloupá, že jsem to někomu neřekla už dříve. Hádka s Nickem mě nejspíš odradila, měla jsem strach, že mi nejspíš nikdo nebude věřit tak jako on, že na mě budou křičet jako on. Možná jsem to měla říct, ale na takovéhle myšlenky bylo už teď pozdě. Teď jsem byla zde a jediný koho jsem měla byl Liam.. I když se v poslední době choval špatně, teď byl jediný kdo mi mohl pomoci a já mohla jen doufat, že bude ochotný jít do toho se mnou..

Odpočítávala jsem každou vteřinu do posledního zazvonění. Třída byla plná švitořících studentů, kteří už ani v nejmenším neposlouchali učitele, který vedl jistě velmi zajímavý výklad o něčem čemu jsem ani trochu nerozuměla. Spíše jsem stejně jako ostatní neposlouchala a byla jsem až příliš pohroužená do svých vlastních myšlenek. Myslí jsem už dávno nebyla ve třídě. Rostlo ve mně nové odhodlání a já tušila, že se chystá něco velkého, že nyní začnu nové dobrodružství.

Věděla jsem, že zase dělám něco špatně, že bych to prostě měla nechat být, tak jak mi řekl Nick, ale já nemohla, něco mě pohánělo vpřed a dodávalo mi to odvahu, kterou jsem potřebovala. Byla jsem už plně rozhodnutá, že najdu Megan, už jsem ani v nejmenším nepochybovala, že by mohla stále žít, i když jsem se snažila pochybovat, něco ve mně ten pocit pochybnosti nahlodávalo a říkalo mi, že vše co od nynějška udělám, udělám správně.. a do tohoto rozhodnutí jsem hodlala zatáhnout i Liama.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eamane Eamane | Web | 18. listopadu 2014 v 17:21 | Reagovat

Vůbec, ale vůbec nestíhám číst :/ ... A štve mě to ... Wiky, jak se máš?

2 Lóra Lóra | Web | 19. listopadu 2014 v 19:10 | Reagovat

Všechno jsem u tebe nepřečetla, ale moc pěkná kapitola. Jinak nádherné motto v popisku blogu ...

3 Barbie a koně Barbie a koně | Web | 24. listopadu 2014 v 7:02 | Reagovat

Páni :) opravdu skvěle píšeš :) Líbí se mi to :)

4 Elis Elis | Web | 26. listopadu 2014 v 13:41 | Reagovat

[3]: Musím souhlasit, píšeš skvěle...

5 Lukáš Lukáš | Web | 27. listopadu 2014 v 18:24 | Reagovat

[1]: že ? Já taky ne...no ale tak na druhou stranu aspoň můžete číst o deštivých večerech u krbu jak se tak říkává :)

6 Lory Lory | Web | 30. listopadu 2014 v 11:49 | Reagovat

Sice jsem se k tomu dostala zase trochu opožděně, ale tak co, lepší pozdě než-li nikdy, ne? Já nechápu... nevím, co ě k tomu vede, ta kapitola je celá moc hezky napsané, je to napínavé a tak, ale já ti prostě zase musím pochválit ten závěr xD Asi ti začni říkat závěrová královno nebo vážně nevím xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama