Kapitola 2 - Cesta do smrti

1. listopadu 2014 v 18:42 | Wiky Dream |  Rod poslední lovkyně
Tak po dlouhé době je tu druhá kapitola.. Možná to vypadá, že to flákám, ale už mám napsaných osm kapitol, jen jsem vždycky líná se přihlásit a hodit jí sem :-D

Toho večera jsem dorazila do zámku velmi pozdě. Nick a Liam už evidentně museli dávno lovit a vlkodlak si musel dávat dobrý pozor, aby se při lovu nepřiblížili ke mně. Chvílemi jsem doufala, že se můj strýc někde objeví a že mě doprovodí zpět domu, ale marně, a tak jsem dlouhou dobu bloudila po lese, než jsem se pouhou náhodou konečně dostala na hlavní cestu. V zahradách bylo ticho a celý zámek byl temný, jako by v něm již léta nikdo nebydlel. Jediný zvuk, který mě doprovodil od brány až ke vchodovým dveřím bylo ševelení větru v korunách stromů a zurčení ledové vody v řece.



Proklouzla jsem do haly a tiše si oddychla. Nerozsvítila jsem a po tmě jsem se vydala do svého pokoje. Dříve než jsem stihla vstoupit na první schod vedoucí do patra, se celá hala rozsvítila jasným oranžovým světlem a na mě dopadl Albertův pochmurný pohled. Chvíli mlčel a jen se díval, stejně jako já. Od té doby co Aron zemřel se Albert uzavřel do sebe. S nikým moc nemluvil, nejedl a evidentně ani nespal. Nick mi vyprávěl, že dříve to byl veselý, zavalitý muž, ale dnes už ne. Oblečení na něm plandalo a po úsměvu nebylo ani známky.
,, Ty jsi plakala?" zeptal se a já dál mlčela. ,, Máš rudé oči a řasenku máš všude, takže, proč si plakala?" Plakala jsem protože jsem milovala vašeho syna a nechtěla jsem si připustit, že je vlastně mrtvý a že jsem na něj chtěla zapomenout jen proto, že se už nevrátí.. chtěla jsem říct, ale místo toho jsem řekla jen: ,, Ztratila jsem se v lese.." Albert pokývl hlavou a podrbal se na bradě.
,, Tenhle les je zrádný, nechoď tam sama!"
,, Nebyla jsem sama... Liam mě tam nechal.."
,, To by neměl.." Albert mluvil stále stejným, znaveným tónem.
,, Zasloužila jsem si to!"
,, Každý si něco zaslouží a přes to, to nedostane..." řekl ten stařík, světla zase zhasla a on zmizel kdesi v jídelně.

,, Každý si něco zaslouží?" zopakovala jsem a pak jsem se již vydala do svého pokoje.

Tu noc jsem nemohla spát. Na místo toho jsem jen přecházela po pokoji a přemýšlela o tom co mi Liam řekl. Chtěl mi ublížit stejně tak jako já ublížila jemu.. Jako jsem nejspíš ublížila všem. Nechtěla jsem myslet na Arona, na Carlu, na nikoho kdo tu už není. Neustále jsem si opakovala Elisina slova- ,,Už to nevrátíš víš! Stalo se, co se stalo. Život musí jít dál. Tak přestaň otáčet stránky zpět, stejně na nich bude pořád to samé, čti dál, nevíš co tě čeká na další stránce.."
Nejspíše jsem si všechna ta slova přeložila do své vlastní řeči, měla jsem za to, že prostě musím zapomenout na to co se stalo, protože se s tím už nedá nic udělat, spálit všechny mosty, ale tak to asi nemělo být. Zatratila jsem Arona a nehodlala na něj myslet, protože jsem se nejspíš styděla, styděla jsem se za to co jsem k němu cítila a co k němu cítím pořád, i když už tu není, jen jsem si to prostě nechtěla připustit. Už jsem jako Nick. Dělám, že mě nic nemrzí a že nechci mít žádné vzpomínky, jenže stejně jako on, to i já v sobě jen dusím a lžu sama sobě a Liam na to přišel a měl pravdu.

,, Musím se mu zítra omluvit.." přemýšlela jsem nahlas. Liamova slova mě ranila, ale zároveň mi otevřela oči. Díky němu jsem si konečně uvědomila, že se nezměnil jen můj život, ale i svět kolem nás, že se změnil svět, který jsem skoro neznala, to je to. Všichni byli nesví a nikdo nevěděl co příjde. V poslední době tu vládlo tolik smrti a já si to prostě neuvědomovala, nejspíš jako jediná..

Když jsem dospěla k názoru, že bych se Liamovi měla omluvit, venku už svítalo. Byla jsem vzhůru celou noc, ale necítila jsem se unavená. V hlavě se mi stále hromadily myšlenky, dokola jsem přemýšlela nad slovy, která mi řekl. ,, Tvůj otec je pro tebe jen jméno na papíře.." To jsem si nejspíš opravdu zasloužila, měl pravdu. Neznala jsem svého otce, nevěděla jsem o něm skoro nic, jen to, že ani příjmení nemám jeho. Ale to co řekl o mojí matce jsem si nezasloužila. Moje máma mi chybí, i když jsem jí také moc dobře vlastně neznala, zemřela aniž by odhalila svá tajemství, kterých tu je ještě teď spousta. Proč jsem o tom nepřemýšlela dříve? Asi bych měla Liamovi poděkovat.

Ve chvíli kdy jsem se rozhodla, že půjdu najít Liama na moje dveře někdo zaklepal a pak bez vyzvání vstoupil.
,, No bezva, já o vlku..."
,, A vlk za dveřmi.. doslova.." dokončil Liam za mě a posadil se na mou postel. ,, Ty jsi nespala?" zeptal se a změřil si mě pohledem.
,, A co by si čekal, když si mě nechal uprostřed toho lesa? Máš vůbec ponětí jak dlouho jsem hledala cestu?"
,, A proto tu právě jsem.." řekl a sklopil pohled k zemi. ,, Omlouvám se.. za to, co jsem včera udělal a za to co jsem ti řekl, já to tak nemyslel, měl jsem jen vztek.." Nemohla jsem uvěřit svým vlastním uším, Liam se mi omluvil. Dívala jsem se na něj tak jako se Nick včera díval na mě, když jsem se ho vyptávala na ten deník, čekala jsem, že třeba přihodí nějakou urážku, ale on tam jen tak seděl s hlavou sklopenou k zemi jako provinilé dítě.
,, To je v pořádku, vlastně jsem se chtěla já omluvit tobě. To co jsem řekla jsem říkat neměla.. Nejspíš je to prostě ve mně, že říkám hlouposti.."
,, Ty za to nemůžeš, měla si pravdu, choval jsem se k tobě v poslední době hrozně.. Je to můj problém a měl jsem si ho vyřešit a ne to dávat pociťovat tobě.. Nemám ti za zlé ničí smrt, nemám ti za zlé nic, já jen..." Liam se zvedl a přešel k oknu. Chvíli se díval ven jako by mu pohled na zahradu mohl přinést nějaké odpovědi, které by mi mohl dát. ,, Omlouvám se Sam a přísahám, že už se to nestane, od teď všechno dobrý jo?" Nejprve jsem mu chtěla vynadat, že jednou omluvou se nezpraví to, že si na mě takovou dobu vyléval zlost a že mě v Oroloru ignoroval, ale když jsem se mu podívala do očí, poznala jsem, že to co říká myslí vážně, že mu to je stejně líto jako mně. ,, No tak Sam, bydlíme na stejném místě, musíme spolu nějak vycházet a jestli pro tebe můžu něco udělat, tak jen řekni a já to udělám, jen když mi odpustíš, přísahám, že už se tak chovat nebudu.." Moc jsem mu to nevěřila, ale Liam byl jediný můj kamarád a já ho nechtěla ztratit kvůli nějaké hádce, navíc jsem na tom nesla nejspíš stejnou vinu jako on.

,, dobře Lí.. co mám s tebou dělat.." hrála jsem uraženou. Liam se usmál. ,, a o nic nežádám, nic nepotřebuji.." dokončila jsem větu a on mě objal a pak přiblížil své rty k mému uchu.
,, Máš černé tváře a oči.. Vypadáš strašně, ale neboj, holky kvůli mně brečí furt!" zasmál se a pak se odtáhl.
,, Liame! Ty jsi nenapravitelný!" zakřičela jsem. On jen pokrčil rameny a přešel ke dveřím.
,, Tak se uvidíme u snídaně!" Prohlásil a chystal se vyjít ven z pokoje když ho můj hlas zastavil. zpoměla jsem si na něco, na co jsem se Nicka bála zeptat, ale Liam mi teď mohl dát odpověď.
,, Víš kde mají Mc´Fallenovi hrobku? Mají nějakou?" Liam se otočil a pokývl hlavou.
,, Já vím o jedné, je tady v Maybolle.. Nick tam nechodí příliš často, popravdě ani nevím kdo tam leží.." Usmála jsem se a u zrcadla si na rychlo setřela z tváří a očí černé šmouhy.
,, Myslím, že by si pro mě mohl přeci jen něco udělat." řekla jsem a vzala si svůj kabát a tašku přes rameno, kterou jsem dostala od Nicka v den kdy jsem nastoupila do školy.

,, Takže, ujasněme si to..Ty chceš, abych tě vzal na hřbitov? Na divnější místo jsem holku ještě nebral..." Liam si prohrábl vlasy a zapnul si svou koženou bundu. Procházeli jsme probouzejícím se lesem a po hlavní cestě jsme směřovali do města. Hvězdy z oblohy již zmizely, ale na nebi byl stále ještě vidět obrys dorůstajícího měsíce. Obloha se začínala modrat a do lesa začaly pronikat první sluneční paprsky, vzduch byl, ale stále ještě prosycen chladem.
,, Přesně tak.. Potřebuji se na něco podívat!" přitakala jsem mu.
,, Na hřbitově? A jinak si přijdeš naprosto v pořádku?!" zeptal se a já jsem zastavila a rozlobeně jsem se na něj podívala. ,, Slíbil si, že s tím přestaneš, tak si laskavě nech ten tón!"
,, Promiň, jsem jenom zvědavý, nechci být protiva, tak proč tam vlastně chceš jít?"
,, Když nad tím tak přemýšlím, asi mi neřekneš proč si se ke mně choval tak hnusně?"
,, Už jsem ti to řekl, je to má záležitost a já se s ní musím prostě vypořádat, říkal jsem, že už se to nestane..." odpověděl a dlouze se na mě zadíval. Takhle na mě teď hleděl často. Jako by se pro něj zastavil čas. Jako bych byla obraz a on zkoumal barvy, kterými jsem byla nakreslená.
,, A zřejmě mi ani neřekneš odkud víš to o Aronovi?" Liam se se probral a zamrkal.
,, Prostě to vím.." odpověděl.
,, Aha, tak já chci jít prostě na ten hřbitov!" Liam se zasmál.
,,Kdyby sis pár let počkala, dostala by si se tam.."
,, Tak dost! Jdeme!" postrčila jsem Liama vpřed a on veselým krokem vykročil. Šli jsme dlouho a já mezi tím přemýšlela nad Liamem. Nad tím jaký je a jaký byl. Ve skutečnosti se vlastně nijak zásadně nezměnil. Pořád byl arogantní a neustále si z každého utahoval, přišlo mi, že změnil jen chování ke mně. Jak řekl, asi se nedozvím proč, ale teď už bylo jasné, že za to mohu já a on si uvědomil, že to vím.. Nejspíš se teď opravdu pokusí chovat se ke mně jako dříve, ale otázkou je zda mu to vydrží, nebo zda z něj aspoň nějakým způsobem nedostanu odpovědi. Pokud se napraví nechám to být, ale čas od času, bych mu to mohla vrátit, shodil mě přeci na zem.
,, Nad čím přemýšlíš?" zeptal se aniž by se otočil.
,, Nad ničím, dávej pozor na cestu!" odpověděla jsem.
,, A proč? Nejedeme autem, nemusíš se bát, že bych přejel nějakého zajíčka."

,, Prostě jen jdi dál!" zvýšila jsem hlas a on jen pokrčil rameny a pokračoval v cestě. Už vůbec nebyl protivný jako včera, byl prostě... svůj.

Hřbitov byl zahalený v rouchu mlhy a ani stéblo se na něm nepohnulo. Všude bylo ticho, které přerušilo až vrznutí branky, když jsme na hřbitov vstoupili. Všude kolem se tyčily kamenné a mramorové náhrobky se zlatým ozdobně vyvedeným písmem nebo se sochami svatých či andělů.

Vedle hřbitova byl malý, ale udržovaně vypadající kostel. Byl natřený na bledě žlutou a dominovala mu kopulovitá věž pod, kterou byly umístěné hodiny, byly rozbité. Ručičky se nepohnuly a několik čísel bylo pokryto nejspíš rzí, to jediné vypadalo na malebném kostelíčku nepěkně. Okna byla z barevného skla a byly na něm vidět obrazce skládající se z modré, oranžové, červené, fialové a zelené barvy. Do kostela jsme nenahlédli, ale byla jsem si jistá, že i zevnitř vypadá stejně krásně jako z venku. Což se nedalo říci o hřbitově. Cestičky byly zarostlé a některé části hřbitova už velmi dlouho nikdo nenavštívil, nejvzdáleněji byly umístěné hrobky, které na první pohled vypadaly jako by se o ně už staletí nikdo nestaral, vlastně tak vypadaly i na druhý pohled a na všechny další pohledy. Nikdo se o ně nestaral, protože už jsou velmi staré a evidentně už nebyl nikdo živý kdo by o ně mohl pečovat.

Liam mě zavedl k hrobce Mc´Fallenů. Vypadala stejně jako všechny ostatní, neupraveně. Byla porostlá trním a růžemi a dokonce ani nebyl příliš vidět vchod. Ale byla to celkem velká kamenná hrobka a dříve musela být krásná, ale dnes už ne. Nick se o ní nestaral. On nebyl na zahradničení, to jsem poznala už když jsem poprvé dorazila do zámku a nejspíš ani sem opravdu příliš často nezavítal. Ale i přes to v jakém byla hrobka stavu na mě působila v jistém smyslu krásně a tajemně. Na stříšce byl usazený kamenný anděl, který jakoby klečel a měl sepjaté dlaně, nejspíš se modlil. Přes hlavu měl kápi, ale i tak mu bylo vidět do krásné, ženské tváře. Křídla měl roztažená, jakoby čekal až se rozfouká vítr a zvedne ho do nebes. Vlastně jen jedno křídlo, to druhé mu chybělo, měl ho zlomené.
,, To si se přišla jen tak pokochat?" zeptal se Liam a dlouze zývnul.
,,Počkej tady!" Přikázala jsem a vrazila mu do ruky svou tašku, pak jsem strčila do dveří a ztratila se uvnitř hrobky.

Uvnitř to vypadalo úplně jinak než z venku. Skrze zarostlá okna sem pronikalo něco málo světla a mě se naskytl pohled na čistou místnost. Pod oknem naproti mně byl stoleček s křížem a vázou naplněnou čerstvými květinami, Nick tu musel včera být. Za stěnami na kterých byli připevněné tři tenké kamenné desky s vytesaným písmem musela být těla. Byla tam pochována Nickova manželka a jeho dva synové, jinak nikdo. Muselo to být pro něj hrozné, nevědět kde je pochována jeho vlastní rodina, vědět tak málo. Jen jeho manželka a dva synové, ale Megan tam nebyla, nikdo další. Teď jsem mohla alespoň doufat, že tu noc přežila. Že jí možná někdo ukryl, že se jí možná podařilo nějak oddělit duši od těla aniž by zemřela, mohla jsem doufat. Ale teď jsem potřebovala zjistit kde je její deník a někdo z nich by to mohl vědět..

,, Potřebuju ten deník!" řekla jsem když jsem vyšla ven.
,, Cože?" Liam nechápal o čem mluvím a já si neuvědomila, že o mém plánu najít Megan zatím nikdo neví.
,, Liame, ty umíš mluvit s duchy že je to tak?"
,, Co? Teda jo, umím, ale jen ve vlčí podobě a jen někdy. Spojení není stabilní, je jen krátké a často se se mnou spojí hned po smrti a pak už ne. Čím déle tu duše jsou tím méně ti toho řeknou a pokud neodejdou, jednoho dne je neuslyšíš vůbec.."
,, Mluvil si někdy s nima?" zeptala jsem se a ukázala na hrobku.
,, Ne, Iver to zkoušel, Nick na něj naléhal a spojil se s Emily, jeho ženou, ale jen na krátkou chvíli, už tehdy byla dlouho po smrti, pak už se s ní nespojili.. Na hřbitovech je nejvíce duší, ale ani tak se s nimi nespojíme pokud tu jsou dlouho, nebo pokud nechtějí.. Co chceš Sam?"
Liam už nejspíš tušil co mám v úmyslu a vůbec se mu to nelíbilo.
,, Proměň se, proměň se ve vlka a já si pak půjčím tvou schopnost a trochu jí zesílím!"
,, Tohle po mě nemůžeš chtít! Víš co se může stát když to nevýjde? Může ti to ublížit, nebo mě, nebo nám oboum!" Liam vypadal vystrašeně, ale věděl, že nebude mít na vybranou.
,, Říkal si, že uděláš cokoliv a já tě jen žádám, aby si se proměnil! Ostatní nech na mně"
,,Zkoušela jsi to někdy?"
,, Ne, ale něco podobného jsem viděla ve filmu.." odpověděla jsem a prozkoumávala pohledem hřbitov jestli nás někdo nesleduje.
,, Jenže tohle není film!"
,, Ale bude to stejné, vždyť jde jen o to se soustředit.."
,, To se pleteš, jde o to soustředit se na to správné, nevíš na co se máš soustředit, nevíš co máš dělat, nikdy jsi nic takového neudělala!" Liam vypadal bezmocně, věděl, že hádka mě neodradí.
,, Prosím, Liame já tě o to prosím! Potřebuji, aby si tohle pro mě udělal.. Přísahám, že ti potom všechno vysvětlím!" Upřeně jsem hleděla na Liama jako dítě, které žadoní u rodičů, aby mu koupili čokoládu
,, Jestli umřeme, tak tě zabiju!" řekl a za krátkou chvíli už přede mnou stál ve své vlčí podobě.
,, Upřímně, takhle ti to sluší víc.." zasmála jsem se a on zavrčel a vycenil zuby.

,, Upřímě taky můžu jít domu!" ozval se mi v hlavě jeho hlas.

,, Teď se musím soustředit, tak sedni a hlídej!" řekla jsem a posadila se vedle něho a položila jsem ruku na jeho srst. Pak jsem zavřela oči a nechala se unášet tichem, které okolo vládlo. Nebylo slyšet nic, jen vítr, který se postupně také vytrácel a já se dostávala hlouběji a hlouběji do své mysli. Bylo ticho a všude byla tma, jako bych už nebyla ve světe lidí, jako bych se nacházela někde nad propastí. Když v tom jsem uslyšela šepot, byl vzdálený a patřil více lidem. Nyní jsem měla propůjčenou Liamovu schopnost a mohla jsem mluvit s mrtvými, ale jen na chvíli. Otevřela jsem oči a pozorovala prostor kolem sebe. Liam teď ležel vedle mě a kňučel, já si ho nevšímala a sledovala jsem stíny, které se čas od času zjevily a zase zmizely. Slyšela jsem spoustu hlasů, které postupně utichaly jakmile jsem je dokázala rozeznat od ostatních. ,, Jdi pryč!" zakřičel někdo, ale já si toho nevšímala. Některé duše byly i zvědavé a vyptávaly se na mé jméno. Většinou to byli lidé, kteří mizeli hned jak jsem je zaslechla, ale byly tam i duše dvou vlkodlaků, které promlouvaly k Liamovi.
,, Jsem Samantha Mc´Fallen a hledám své předky!" nastalo dlouhé ticho a já si uvědomila, že se mi tento svět ztrácí, teď byla ta správná chvíle na to, abych se pokusila zesílit Liamovu schopnost. Snažila jsem se hlouběji proniknout do této sféry, něco mi říkalo, že to co dělám je špatně, ale byla jsem poháněná zvědavostí a neuvědomovala jsem si co to vlastně provádím. Liam zakňučel, chtěl mi něco říct, ale já už ho neposlouchala. Svět kolem se zdál být najednou barevnější a vše co mi ještě před chvílí přišlo jako stíny v mlze bylo teď úplně jasné. Mezi stromy pobíhali děti a v zadu kde byl hřbitov zarostlý trním se procházela zvláštní dáma se slunečníkem v dobových šatech. Pohlédla na mě a zhrozila se, ale nakonec pokračovala dál.
,, Jsem Samantha Mc´Fallen a hledám své předky!" opakovala jsem tentokrát nahlas.

,, Co tu děláš?!" zakřičel někdo. Byl to ženský, jemný hlas, nezněl rozčíleně, spíš naléhavě.

Najednou se přede mnou objevila dáma, kterou jsem dobře znala z obrazu, který jsem našla na půdě. Vypadala jako živá. Její oči zářily překvapením, Dlouhé tmavé vlasy jí vlály ve větru stejně jako těžká, dlouhá sukně, na které byly vyšívané květy. Dívala se na mě a já na ní.
,, Jste Emily, že ano?" zeptala jsem se ženy a ta pohlédla na vlka, který ležel vedle mě.
,, Musíš okamžitě pryč! Slyšíš, odejdi!" naléhala.
,, Ne, ne dokud mi něco neřeknete!" odporovala jsem jí a stále se držela Liamovi srsti.
,, Zabiješ sebe i jeho pokud hned neodejdeš! Copak si neuvědomuješ co jsi udělala?!"
,, Odejdu, ale musím se na něco zeptat.. Je Megan mrtvá?" Žena zůstala stát na místě a mlčela, jako by si nedokázala vzpomenout o kom to mluvím, pak zamrkala a zavrtěla hlavou.
,, Ne, ona tu není!" řekla to jako by si to právě uvědomila. ,, A teď jdi! Jdi dokud máš šanci!"
,, Ne, vy jediná to můžete vědět! Kde má deník, kde je její deník, Emily! Musíte mi to říct, můžu vaší dceru zachránit, ale musíte mi říct, kde je její deník!" Najednou mě pohltil zvláštní pocit, jako by mě opustil život, cítila jsem jak prostupuji dál a dál do smrti, jako bych se opravdu dostala do jiné sféry a brána na Zem se teď zavírala.
,, Je v zámku, musí být někde v zámku, Megan své věci uměla dobře schovat, musí..."
,, Co se to děje?!" Křičela jsem, když jsem si uvědomila, že cítím vítr, že mi je zima a že Liam vedle mě přestal dýchat.
,, Liame! Vzbuď se! Co mu je?!"

,, Musíš pryč! Umíráte!" zakřičela ta žena a pohlédla na Liama, pak přistoupila ke mně. ,, Vzkaž Georgovi, že ho miluji.." zašeptala a pak do mě strčila. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila že padám, že se propadám někam do hlubin, už jsem nedržela Liama za srst, netušila jsem kde je, začala jsem panikařit. Pokoušela jsem se něčeho zachytit, čehokoliv, ale svět kolem se vytrácel a já padala do hlubin ničeho. Začala jsem křičet, ale to už mě pohltila tma a já dopadla kamsi do temnoty.Čas jako by se zastavil. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem dělat nic. Dýchala jsem, ale přes to se má hruď nezvedala, měla jsem otevřené oči, ale přes to jsem nic neviděla. Mohla jsem jen čekat co bude dál. V hlavě mi běhaly jediné dvě myšlenky. Co jsem to zase provedla a kde je Liam...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 9. listopadu 2014 v 18:10 | Reagovat

Hledání předků se může jevit jako ta nejsvízelnější pouť na světě. :D

2 Aires Aires | Web | 9. listopadu 2014 v 21:04 | Reagovat

Skvělá kapitolka, těším se na další :)

3 Elis Elis | Web | 10. listopadu 2014 v 22:23 | Reagovat

Úžasné, z konce kapitoly jsem měla zimomřivky ...

4 Lukáš Lukáš | Web | 13. listopadu 2014 v 9:19 | Reagovat

[1]: ne, když víte kudy projít :)

5 Lory Lory | Web | 17. listopadu 2014 v 18:59 | Reagovat

Tak jsem si konečně našla čas na to, abych si tuhle část mohla přečíst - ano, vím, že mi to pěkně dlouho dělalo, ale tohle jsem prostě já. To promlouvání s dušemi a stíny... no prostě ve světě mrtvých, to bylo vážně skvěle popsané, ani nevím proč přesně, ale zaujal mě ten rozhovor s Emily a to co následovalo dále. To jak si to popsala, že umírají... jsem zvědavá, co bude dál, doufám, že budou oba v pořádku... x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama