Kapitola 1 - Liam

9. října 2014 v 12:58 | Wiky Dream |  Rod poslední lovkyně
Tak a je tu první kapitola.. Je to klasická rozjezdovka, takže nečekejte nic zvláštního.. ale nějak ten příběh přeci začít musí :-D


Elis,
Jsou to už tři týdny co jsem odjela z Oroloru a za tu dobu nastalo mnoho změn. Minulý týden jsem začala chodit do školy. Moje první škola v životě a bohužel do té stejné chodí i Liam.. Kdo by to byl řekl, že někdo jako on dělá střední školu poprvé v životě. Příští rok bude maturovat, jestli se tedy na škole udrží. Jen za ten týden co tu jsem už měl tolik problémů.. On a jeho parta, ale nevadí, mně se tu i tak líbí.. Konečně si přijdu normální.. Je to ironie, teď když už vím, že nejsem ,,normální", si tak konečně mohu připadat. Jinak na zámku se toho také mnoho změnilo. Albert tu teď bydlí, i Liam se sem nastěhoval, teď se vídáme mnohem častěji.. k mé smůle.. On se sem spíše vnutil. Však víš jaký je, i když teď se hodně změnil. Sama dobře víš, že od té doby co jsem se probudila, se mnou v Oroloru nepromluvil a teď? Jsem neustále pod palbou jeho změn nálad. Můžeš být ráda, že ho neznáš tak dlouho jako já, jsem si jistá, že by tě štval stejně jako mě. Ale jsem ráda, že tu je, když si uvědomím, co všechno se mu mohlo stát. Navíc mi dělá cvičební terč, ano, začala jsem brát Nickovi lekce magie, začínám v tom být vážně dobrá,občas se sice přihodí nějaké nekontrolovatelné výbuchy, ale už to není tak časté.. A myslím, že brzy příjde ta chvíle kdy žák překoná svého učitele, to se vlastně stalo už když jsem zničila Mollis torrot, ale to byl právě jeden z těch výbuchů, takže to nemohu počítat. Nick mi také vysvětlil, že mám svou vlastní zvláštní schopnost. Když se někoho dotknu mohu mu na malý okamžik vzít jeho moc. Nick mě to učí používat. Na chvíli jsem si propůjčila jeho zrak a Ziřinu moc číst emoce,Nick mě sice učí, ale nepřeje si, abych to používala,abych používala cokoliv co se naučím, nevím proč.. . Před dvěma týdny jsem byla přizvána na výpravu, společně s Torysem Nick ale říká, že na výpravy chodit nebudu, démoni už tu skoro nejsou a Torys a ostatní to zvládnou i beze mě, teď, když je Agares a jeho bratr mrtvý. Nikdo si neuvědomuje, že Fallier zmizel, že se vytratil, neberou ho jako hrozbu, ale nikdo vlastně neví co má v plánu, třeba něco chystá.. určitě něco chystá..
Přála bych si, aby si tu byla.. Není nikdo s kým bych se o to mohla podělit, přeci jen to není tak dávno, to víš sama. Nick se o tom nechce bavit a Liam je na tom stejně jako já, mlčí. Albert skoro nevychází a Iver se tváří , že má moc práce . A Pro nás obě to byli těžké časy. Stále se mi zdají noční můry.. Vidím Arona a Carlu jak umírají, pořád dokola. Snažím se na to nemyslet, snažím se zapomenout, jenže sny nejspíš neovlivníme ..
Ale dost už toho.. chtěla bych vědět co děláš ty a jak se ti daří.. Chci vědět vše od té doby co jsem odjela.. Co tvé pátrání?
No nic, musím už jít..Liam našel někoho kdo ti dopis doručí.
Doufám, že se máš dobře a že se brzy ozveš, budu čekat ..



Zalepila jsem bílou obálku, popadla svůj kabát barvy noci a zamířila jsem pryč z pokoje. Procházela jsem prázdnou chodbou, která mi vždy připadala nekonečně dlouhá,chladná a děsivá. To hlavně kvůli těm prázdným místům na oprýskaných stěnách kde dříve visely obrazy, ale dnes už tam není ani jeden. Nick je sundal kdysi dávno, aby mu nepřipomínaly co ztratil. Chtěl zapomenout. I já jsem málem zapomněla. Málem jsem zapomněla co pro mě udělala má matka, aby mě ochránila. Chtěla bych znovu vidět její tvář, barvu jejích očí, její úsměv. Chtěla bych, aby mě znovu hladila po vlasech, chtěla bych, aby se vrátila. Jenže ona už se nevrátí a mně zbyli jen vzpomínky, vzpomínky, které mě občas budí ze spánku, vzpomínky, které nedávají smysl, nejspíš měla mnohá tajemství a ne jen přede mnou.. Nick tomu sice nevěří a já jsem se o tom od rozhovoru s ním nikomu nesvěřila, ale přes to vím, že co se mi stalo je pravda. Mluvila jsem s Megan, mám v sobě část její moci, ona si mě vybrala! Ale jak? Je jen jediné vysvětlení, matka s ní musela mluvit, moje matka musela vědět, že Megan není tak docela mrtvá. Tak proč to neřekla Nickovi? Proč jí nezachránila? Možná neměla co potřebovala. ,, Najdi ten deník!" to mi řekla. Nick mi vyprávěl, že každý lovec má svůj deník, máma ho nejspíš měla také, pokud ano, už bude na popel, stejně jako celý můj dům. Ale kde je asi deník Megan? A co v něm může být? Budu to muset zjistit.

,, Jdeš někam?" zastavil mě strýcův hluboký hlas, když jsem došla ke kamenným schodům.
,, Dopis.. Chci ho poslat Elis.." odpověděla jsem a zamávala mu dopisem před obličejem.
,, Nerad ti to říkám, ale myslím, že pošta ten dopis nedoručí.."
,, Já vím, Liam říkal, že zná někoho, kdo ho Elis předá.. Musím už jít!" Bez čekání na odpověď jsem seběhla několik schodů, pak jsem se zastavila a znovu se otočila na svého strýce, který stál nad schody s pohledem pobaveného krále.
,, Říkal si, že každý lovec si psal deník. Ty máš ty deníky?" zeptala jsem se s nevinným pohledem.
,, Mám deník své ženy a nejstaršího syna, kde jsou ostatní to nevím.. Nejspíš už neexistují.." Nick se stále usmíval jakoby mluvil o oblíbeném filmu. ,, Proč se ptáš?"
,, Jen tak.." odpověděla jsem a seběhla několik dalších schodů.
,, A co Megan?" Psala deník i ona?" Otočila jsem se na upíra a jeho úsměv se vytratil.
,, To nevím, já ho nenašel.. Proč se na to ptáš Samantho?!" Nick se napřímil a chystal se sejít ke mně.
,, Jsem jen zvědavá.. nic víc. Už musím jít!" řekla jsem a co nejrychlejším krokem jsem se vydala do haly. Kdybych ještě chvíli nechala Nicka, aby mě provrtával svým podezřívavým pohledem, nejspíš by to nedopadlo dobře a tak jsem ho raději nechala za sebou a vydala se za Liamem .

Venku se už smrákalo. Červánky poletovaly po tmavé obloze a zapadající slunce se snažilo ještě z posledních sil rozpustit zbytky sněhu, které se na zahradě držely. Přicházelo jaro, které bylo cítit, slyšet a vidět všude kolem mě. Z dálky se ozývalo zurčení rozmrzlé řeky, tráva se začínala zelenat a ptáci se vraceli do korun mohutných stromů, aby zvěstovali, že zima už odchází, že zima odchází stejně jako odchází zlé časy. Můžeme jen doufat, že se ty zlé časy nevrátí stejně, jako se po podzimu vrací zima.

Zahrada teď vypadala úplně jinak, stejně jako les, vše teď kypělo životem, jako bych získala nový zrak a viděla to, co jsem dříve neviděla. Jako by se mi otevřel nový svět. Možná, že to byl jen pocit, ale byl to krásný pocit.
,, Sam! Saaaaam!!! Budeš tam jen tak stát, nebo už konečně půjdeš?" Zakřičel na mě Liam od hlavní brány a já konečně přestala snít. Sešla jsem několik schodů a rychlím krokem jsem zamířila k bráně.

,, Příště na tebe nebudu čekat!" upozornil mě když jsem otevřela masivní bránu, na které si hověli dva kovaní havrani.
,, Promiň..." Nasadila jsem provinilý tón, ale Liam jen mávnul rukou.
,, Mám důležitější věci na práci než ti dělat pošťáka! Příště už půjdeš sama!" Liam vypadal rozčíleně, zase jedna z jeho nevysvětlitelných nálad..
,, A kam to teda jdeme?" zeptala jsem se a na rychlo si stáhla vlasy do culíku.
,, No na poštu rozhodně ne!" odsekl mladý vlkodlak, chytil mě za rukáv a vykročil do lesa. Hned po té co jsme sešli z příjezdové cesty nás pohltily stíny těžkých, starých a velmi zkroucených větví, stejně starých a zkroucených stromů, které nám okamžitě zastoupily cestu jako stráže chránící svého krále. Já jsem klopýtala za Liamem zatím co on nám razil cestu sněhem, který zde jakoby snad ani nechtěl roztát.

Já jsem celou cestu mlčela, Liam si neustále povídal sám pro sebe a cesta tak ubíhala mnohem pomaleji.
,, Je tu celkem tma, hodilo by se nějaké světlo.." prohodil Liam a zastavil se. ,, Je tu celkem tma, hodilo by se nějaké světlo!!!" zopakoval a významě na mě pohlédl.
,, Promiň.." řekla jsem, když jsem si uvědomila, že tentokrát jeho slova patřila mně.
,, Hned to bude.." Usmála jsem se a sepjala ruce. Nick mě před nedávnem naučil jak si vytvořit vlastní světlo, teď jsem to mohla vyzkoušet v praxi. Za nedlouho mi zkrze prsty začaly prosvítat různé barvy. Modrá, červená, žlutá..
,, Bílou!" Upřesnil Liam a já přikývla. Rozevřela jsem dlaně a z nich vylétl malý motýl, který ale vydával intenzivní bílou záři.


,, Motýl?" Podivil se Liam a trochu zkrabatil čelo.
,, Přišlo mi to lepší než hmota neurčitých tvarů.." Liam jen zavrtěl hlavou, pohlédl na motýla jenž jakoby ze své vůle poletoval nad námi a konečně se usmál. Já natáhla obě ruce k zářícímu stvoření a pak jsem je rozpřáhla jako bych roztahovala závěsy. V tu chvíli motýl ztratil svůj tvar a za nedlouho už místo jednoho motýla nad Liamem poletovali hned tři.
,, Působivé!" Tohle tě taky naučil Nick?" Liamův pohled se zaměřil na mé dlaně.
,, Ne, to jsem se naučila sama, právě teď!" prohlásila jsem hrdě.
,, Myslel jsem si to.." zasmál se můj kamarád, otočil se a pokračoval v cestě.
Slunce už dávno vystřídal měsíc když jsme dorazili k úzké lesní pěšince. Značně se ochladilo a u kmenů starých stromů se začala vytvářet neprostupná, chladná mlha. Nad hlavami nám nejspíš zářily hvězdy, ale přes strop tvořený korunami stromů jsme mohli sotva něco zahlédnout.A nebýt tří motýlů, které jsem vytvořila, nejspíš bychom neviděli ani na špičky svých vlastních nosů.

,, O téhle pěšině jsem nevěděla.." konstatovala jsem.
,, Je toho spousta co o tomhle lese nevíš.." řekl Liam zvláštním tónem, jako by mi to měl za zlé, nebo jako bych ani neměla právo o tomhle místě něco vědět.
,, Náhodou vím, že se tu nacházejí hned tři.. portály.."
,, Říká se jim průchody, jsou to brány, které-"
,, Které spojují dvě různá místa bez ohledu na vzdálenost. Nezkušeným se nedoporučuje jimi cestovat, jen s doprovodem, neboť se může stát, že portál.. průchod tě nedopraví z bodu A do bodu B, ale do bodu C. Což znamená, že můžeš skončit uprostřed moře a nebo třeba někde ve skále..." Odvyprávěla jsem část z Nickova deníku, ale Liama to nijak neohromilo. Poslední dobou se jeho chování ke mně úplně změnilo. Dobu, kterou jsme strávili v Oroloru se mnou téměř nepromluvil a když jsme se vrátili do zámku choval se jako by se nic nestalo. Chvíli byl přátelský a chvíli ne. Jako by si vždy najednou uvědomil, že jsem mu něco provedla, ale já netušila co. Nechávala jsem to být, občas mě napadlo, že to možná bude kvůli smrti Carli, třeba mi to má za zlé, myslí si, že za to mohu já.. a měl by pravdu..

,, Hm.. Neptej se mě jak je to možné. Spojovací průchody a brány do měst jsou světlá magie, zeptej se Toryse!"
,, Takže není možné, abych vytvořila svou vlastní bránu nebo průchod?" zeptala jsem se doufajíc, že Liamova špatná nálada opadne tak rychle jako se objevila. Chtěla jsem, aby mluvil o něčem co zná lépe než já, aby zapomněl, že se na mě hněvá.
,, Na to se zeptej Nicka!" Odsekl a mávl nad tím rukou, pak se ale slitoval a dlouze si povzdechl. ,, Ale podlě mě ne, tedy aspoň ne takovou jakou tvoří světlá magie, nejspíš by měla úplně jiné vlastnosti, fungovala by úplně jinak, jestli by vůbec fungovala... Nezkoušej to!" Upozornil mě. Liam se konečně zastavil na pěšině a rozhlédl se kolem sebe.

,, Tady počkáme." řekl suše.
,, Proč nedokážu napodobit světlou magii? Nechápu to! Zničila jsem tu bránu a přes to nedokážu udělat portál.."
,, Já to nevím Sam! Proč se ptáš mě? Bylo to asi v afektu.. Prostě si ze stresu vypotřebovala všechnu svou energii.. málem si umřela... a neřekl jsem, že to nesvedeš, jen, že je to riskantní.. Chceš napodobit světlou magii a neznáš ani tu svou, nevíš co děláš!" Liam už vypadal opravdu rozčíleně, můj plán uklidnit ho nevyšel. ,, Hele možná se ti zdá, že magie nemá žádná pravidla, že každý dokáže prostě to na co stačí. Jenže tak to není. Jako všechno, i magie má pravidla, jen dnes nežije nikdo kdo by je znal.. Obzvlášť ne pravidla tvé magie. Možná tvoji předci, první lovci je znali. Pokud je chceš znát taky nejspíš se budeš muset dostat do Podsvětí, protože právě odtamtud podle Nicka pocházíte!" V tu chvíli jsem si vspoměla na Rimmonova slova: ,, Pocházíš z tohoto světa asi tak stejně jako já.. Ty si se jen přidala na špatnou stranu.."
,, Ty si myslíš, že jsem démon?!" Sklopila jsem pohled k zemi, sám musel dobře vědět, že to není pravda. Liam chvíli mlčel, jako by zvažoval co říct. Opravdu tomu věřil? Nebo se mi jen snažil ublížit?
,, Víš Sam.. Ono nezáleží na tom odkud pocházíš a kdo byli tví předci, ale na tom kde jsi teď a kdo jsi ty!" Liam ode mě odvrátil tvář a ukázal směrem do stínu mezi stromy. Ani jsem nestačila přemýšlet o slovech, která pronesl, netušila jsem zda se mě pokoušel uklidnit a nebo urazit?

,, Je tu!" řekl Liam a v tu chvíli se na cestičce obejevil muž vysoký asi jako Liam a zahalený v černé kápi tak, že mu nebylo vidět do tváře, ale i přes ten stín jsem viděla jak mu rudě planou oči. Liam muži podal svou dlaň, kterou objala ruka s neuvěřitelně dlouhými prsty zakončenými drápy. Ta ruka vypadala jako by patřila samotné smrti. O krok jsem ustoupila a sledovala jsem jak si ten muž s Liamem vyměňuje pozdravy. Pak si to stvoření s rudým pohledem sundalo kápi a ve světle tří zářících motýlů se objevila hlava, která jako by na půl patřila člověku a na půl zvířeti. Jeho tvář vypadala nebezpečně. V nuceném úsměvu jsem zahlédla ostré tesáky. Orlí nos nasával okolní vzduch jako by větřil a rudé oči se se zájmem upřely na mě. Od čela přes jedno oko až do poloviny levé tváře se mu táhla široká jizva. Podobnou měl i na špičaté bradě a v pravém obočí, jako by již vybojoval mnoho bitev. Když mu vítr rozčechral tmavé, kudrnaté vlasy všimla jsem si dvou zvláštně zatočených rohů, které se vynořovaly a znovu se nořily zpět do vlasů, tak jako se útesy vynořují a znovu se ztrácejí v mořských vlnách.

,, Ty jsi ta lovkyně.." řekl tvor klidným hlasem. Tuhle větu jsem v poslední době slýchávala často. Za dobu co jsem byla v Oroloru jsem si jí velmi znelíbila. Chodili se na mě dívat jako bych byla nějaká atrakce, nikdo mi neřekl jinak než lovkyně, všichni se mi klaněli a ukazovali si na mě prstem. Jen pár mých přátel se ke mně chovalo normálně a já to uvítala.
,, Těší mě, že tě konečně poznávám, píší se o tobě básně.." Tvor se uklonil a já na něj jen civěla.

,, Jmenuji se Arok, jsem Liamův dobrý známý. Co to mám doručit?" zeptal se Arok a natáhl ke mně ruku. Já jsem rychle ucouvla a Arok svou dlaň stáhl zpět.
,, Já nejsem z těch, kterých by si se měla obávat lovkyně.." řekl a znovu ke mně natáhl ruku. Zatím co já jsem přemýšlela nad slovem lovkyně. Proč mi tak říkají? Neulovila jsem jediného démona. Dokonce mě ani nenechají, abych nějaké lovila.. zabila jsem dva a to jen náhodou..
,, Pro naší lovkyni všechno!" vrátil mě Arok zpět do reality a já mu podala dopis.

,, A koho bych se tedy měla obávat?"
,, Obávej se toho, co není vidět moje milá.."
,, Aroku děsíš jí!" zasmál se Liam a poplácal přítele po rameni. Očividně si to velmi užíval.
,,Rád jsem tě viděl vlkodlaku." řekl Arok a objal Liama, pak se otočil na mě.
,, Odpověď dostaneš příští týden až se budu vracet z Ororloru. Čekej tu po setmění za sedm dní!" Těšilo mě!" Tvor se usmál, prošel kolem nás a za nedlouho se ztratil mezi stromy.

Já stále zírala do tmy a přemýšlela nad tím kdo to mohl být. V Oroloru jsem nikoho takového nezahlédla, nikdy. A to jsem tam viděla dost podivuhodných stvoření. Od dobrosrdečných faunů, přes překrásné víly až po nedůvěřivé a zlatem opsypané trpaslíky. Ale nikoho jako on.
,, Tak jdeme!" řekl Liam a sešel z pěšiny. Šla jsem za ním a oba jsme opět mlčeli. Už jsem to nemohla dál snášet, vadilo mi to. Nejsem přeci žádná hračka a zasloužím si vysvětlení, proč se tak chová? Možná za to může jeho opožděná puberta, ale možná má prostě problém se mnou a já už konečně musím zjistit co mu tak vadí.

,, Co máš za problém?!" zeptala jsem se a zastavila se. Liam se otočil ke mně s pobaveným výrazem ve tváři.
,, Problém?" opakoval.
,, Jo, se mnou? Co ti tak vadí, že se chováš.. takhle!" rozpřáhla jsem ruce.
,,Žádný problém.." Změřil si mě pohledem, pak se otočil a chtěl pokračovat v cestě, ale já ho zastavila.


,, V Oroloru si na mě ani nepromluvil, vrátíme se sem a najednou se chováš takhle.. Mám dost těch tvých změn nálad, asi by si měl navštívit nějakého odborníka!" Utahovala jsem si z něj.
,, Nevíš o čem mluvíš!" Ta slova téměř křičel směrem ke mně.
,, No tak mi to vysvětli!" Tohle už vypadalo na opravdovou hádku, za dobu co jsme zpět tady jsem se s ním ani jednou nepohádala, prostě jsem ho nechávala v jeho náladě, ale teď už ne. Bylo pěkné, že našel někoho kdo doručí můj dopis, bylo pěkné, že se zajímal jak se mi daří. Ale když se vždy najednou změnil a choval se jako bych byla trnem v jeho oku, to mi trochu vadilo, zvlášť když jsem nevěděla proč.


Liam se uchechtnul a zakroutil hlavou. ,, To by si nepochopila.."
,, Jo, zatím to teda fakt nechápu!" Liam zakroutil hlavou a vydal se zpět na cestu, já stála na místě a přemýšlela jak ho donutit, aby mi řekl pravdu.
,, To kvůli Carle, že je to tak?!" zavolala jsem na něj a on se zastavil. Pomalu, ale přes to rozčíleně se na mě otočil. Ruce měl zaťaté v pěsti a já čekala, že se každou chvíli rozeběhne a jednu mi vrazí.

,, Cože?"
,, Je to kvůli ní! Já to vím, celou dobu se tváříš jako by nic, ale vím jak moc tě mrzí, že zemřela.. chápu to byla stejná jako ty, byla vlkodlak, zemřel jeden z tvých.."
,, Především zemřelo dítě!" zakřičel. Liam možná vypadal jako nezodpovědný puberťák a občas jím i byl. Ale já věděla, že za ta léta už dospěl a uvědomuje si vše mnohem víc než já.
,, To ano a ty mi to máš za zlé.. Je to pravda, můžu za to, ale mohl si mi to říct do očí!" Liam se rychlímy kroky dostal až ke mně a chytil mě za ramena. Dlouze se mi podíval do očí.
,, Tohle neříkej, ty za to nemůžeš.. a vůbec to není o Carle.. Ta chybí nám všem!"
,, Já vím svoje.. Iver mi to říkal, vlkodlaci stojí při sobě.. Když zemře jeden, je to jako by zemřeli všichni.. Proč si pořád takový? Proč se chováš jako by si neměl žádné pocity, žádné emoce, jako by si byl prázdný?" Liama tahle konverzace očividně unavovala. Neměla jsem pravdu a dobře jsem to věděla, to jak se choval nebylo jen kvůli její smrti, možná to prostě byl jen následek toho všeho a já mu teď ještě víc ublížila.

,, No a co ty? Ty snad máš emoce?" zeptal se a já nechápala o čem mluví.
,, Jsi jako led. Děláš, že tě to nerozházelo. Tvůj otec je pro tebe jenom jméno na papíře a matka jméno na náhrobku-" v tu chvíli jsem se neudržela a vrazila jsem mu facku, ale on pokračoval dál.
,, Viděla si umírat to dítě a viděla si zemřít Arona, tvého Arona!" srdce se mi zastavilo když jsem slyšela ta slova ,, Tvého Arona"


,, Děláš jako by se tě to nedotklo, jako by si ho skoro neznala, on tě miloval a ty si ho teď zazdila" teď už doopravdy křičel. ,, jako by nikdy neexistoval!!! Jako by pro tebe jeho oběť nic neznamenala! Tak mi tu nevykládej, že jsem prázdný, že nic necítím.. ty nic netušíš!" Stála jsem tam jako omráčená jeho slovy. Jak to věděl? Odkud? A měl pravdu? Tohle jsem nechtěla, nechtěla jsem to, jen jsem chtěla vědět co se děje.. Jsem hloupá, možná jsem to měla nechat tak jak to bylo. Možná jsem dál měla snášet jeho nálady. Měl na ně právo.


,, Ne Sam, Já se nepřetvařuji.. to ty!" zašeptal a strčil do mě tak surově, že jsem skončila na zemi. Pak se odvrátil a dříve než jsem stihla znovu vstát se mi ztratil z dohledu. Nechal mě tu samotnou, uprostřed lesa, zmizel jako duch a jedinou známkou toho, že tu někdy vůbec byl jsem byla já, sražená k zemi hádkou, kterou jsem sama vyvolala.. A teď jsem tu kvůli tomu zůstala sama. S pocitem, že jsem zase vše zkazila a že jsem nejspíš Liamovi ublížila a navíc jsem mohla jen doufat, že si pamatuji cestu domů...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 12. října 2014 v 18:04 | Reagovat

Zajímavý konec! Těším se na pokračování!
Nevím jak ostatní, ale do tvých kapitol se člověk tak snadno začte, takže to ubíhá rychle, ale když se podívám zpátky, tak je ta kapitola dlouhá jak něco :)
Krásná kapitola.

2 Lukáš Lukáš | Web | 13. října 2014 v 17:36 | Reagovat

[1]: já tady mohu velice ocenit přítomnost až mnoha přímých řečí (jak se na sebe krásně reagují)

3 Elis Elis | Web | 18. října 2014 v 21:05 | Reagovat

Krása, tvůj styl psaní je skvělý .....

4 maya-chan-world maya-chan-world | E-mail | Web | 19. října 2014 v 12:46 | Reagovat

Vypadá to zajímavě :) těším se na pokračování

5 Lory Lory | Web | 2. listopadu 2014 v 15:49 | Reagovat

Na rozjezdovku je to podle mého dobré, četlo se to dobře a opět musím pochválit tvé zakončení. Jinak se omlouvám, že jsem tu teď dlouho nebyla, ale nějak nemám sílu ani náladu na dlouhé čtení, však všichni známe tyhle stavy a tu další publikovanou kapitolu si nejspíš už dneska nepřečtu, jsem na to až moc unavená, ale pokusím se co nejdřív :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama