Krev poslední lovkyně - Epilog

14. září 2014 v 16:54 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Tak a konečně je tu epilog. Původně byl ještě delší, ale nakonec jsem vynechala krátkou část kdy Sam blouzní a pořád se jí v hlavě opakuje smrt Carli a Arona. Přišlo mi to už takové přehnané. V podstatě v tom úseku jde jen o sebeobviňování Samanthy z jejich smrti.. Takže vlastně o nic nepříjdete. Epilog jsem rozdělila na tři úseky. Na dobu kdy se Sam vzbudí, pak část kde vede rozhovor s Elis, díky kterému se tak trochu změní její náhled na vše co se stalo a pak na část, kde se koná pohřeb..


Do spící hlavy se mi probojoval zvuk zvonů. Bylo to vymodlené vysvobození z nočních můr, které se teď už konečně začaly vytrácet. Nejdřív je zahalila bílá clona, jako bych se na děj dívala přes zamlžené zrcadlo. A pak se celý obraz vytratil. Stála jsem v bílém prostoru a všude kolem zněly zvony, ty zvony byli smutné, slyšela jsem jejich nářek. To už jsem zemřela?
,, No tak zbuď se už konečně!" Vykřikl někdo tak hlasitě až se celý můj snový svět otřásl v základech a já konečně otevřela oči. Pohled mi utkvěl na pihaté dívce s ryšavími vlasy, které teď měla stažené do drdolu. Dívala se na mě svýma zvýdavýma očima barvy zeleně jakoby zkoumala, zda to co vidí je pravda, zda jsem skutečně otevřela oči. Byla to pravda, žiji, jsem tu, nezemřela jsem, i když bych si raději přála, aby to tak nebylo. Hlava mi třeštila a cítila jsem nesmírnou únavu, stačilo by jen zavřít oči a už se nikdy neprobudit. Zůstat v říši snů kde stále zněl zvuk těch zvonů. Teprve po chvíli jsem si uvědomila, že zvony nejsou v mé hlavě, ale že ten zvuk přichází z venku. Někde za otevřeným klenutým oknem zněly zvony, stejně smutně jako v mém snu.
,, Prospala si oslavy!" upozornila mě Elis.,, Byli honosné.." dodala jako by čekala, že začnu závidět.
,, Prospala? Kde.. Kde to vlastně jsem?" zeptala jsem se a snažila se posadit. Ležela jsem na velké posteli, podobné té, na které spávám v zámku. Jenže teď jsem nebyla v zámku. Tato místnost byla menší a útulnější. Podlaha byla z tmavého dřeva a na stěnách visely tapisérie se zvláštními vzory.. Byli na nich nejspíš jakési oslavy. Okřídlené víly létaly kolem velkého ohně zatím co ostatní tančili. Byla to mistrovská práce. Všude po místnosti byli květiny. V oknech, na stolkách, na poličkách, bylo to tu prozářené barvami. Z venku se kromě zvonů ozývaly hlasy mnoha lidí, jako bych byla někde ve městě.



,, Kde by si řekla, že jsi?!" zeptala se mě jako by odpověď měla být uplně jasná.
,, No tak už jí netrap, jsme v Oroloru !" zasmál se někdo a vstoupil do místnosti. Byl to Liam. Na sobě měl jako vždy svou koženou bundu a na tváři měl ten svůj arogantní úsměv, nenáviděla jsem ten úsměv, ale dnes jsem byla ráda, že ho vidím.
,, Vítej zpět malá lovkyně.." pronesl a posadil se vedle Elis na postel.
,, Co se stalo?" zeptala jsem se a tak trochu jsem doufala, že mi řeknou, že jsem spadla ze schodů a uhodila se do hlavy, že to celé byl jen sen, že Carla žije a Aron taky.
,, Ty si to nepamatuješ?" začal Liam a já zavrtěla hlavou. ,, Celé si to tam srovnala se zemí. Zabila si Agarese.. i Rimmona.. Všechno se teď změní Sam!"
,,Změní?" zopakovala jsem.
,, Ano.." Liam trochu ztišil hlas. ,, Mollis torrtor už není, neexistuje , zničila si bránu do podsvětí!" Teprve teď jsem všechno viděla jasně. Vzpomínám si jak se celá jeskyně hroutila společně s bránou a mohla jsem za to já.
,, Celé se to tam zřítilo Sam, nezůstal kámen na kameni.. Je po všem."
,, Celé se to zřítilo? Je někdo-" Liam mě přerušil.
,, Nikdo se nezranil, všichni jsou v pořádku, až na tebe! Málem si zemřela. Nick říká, že není možné, aby tohle někdo přežil.. Víš bylo to jako by si ze sebe vydala všechnu energii, všechnu svou moc, jako by tvá síla na chvíli opustila tvé tělo a přes to si stále žila. Málem si tam zemřela Sam, nebýt Alberta tak by si tu už nejspíš nebyla, ale stejně je to zvláštní. Zničila si Mollis torrtor, povedlo se ti něco, co se nepovedlo nikomu jinému. Bylo to něco neuvěřitelného, nic takového ještě nikdo z nás neviděl. Sam! Ty si nás všechny zachránila!" zaradoval se, ale já mlčela, v očích jsem cítila smutek.


,, A Aron?" zeptala jsem se a Liamovi zmizel úsměv z tváře.
,, Je mi to líto Sam.." zašeptala Elis a vzala mě za ruku.
,, To je v pořádku.." lhala jsem. ,, Nezachránila jsem ho.."
,, Sam, nikdo nemohl tušit co se stane, nevyčítej si to, není to tvá vina.." Liam se snažil usmívat, ale marně, i jeho oči zesklovatěly. Najednou se bez zaklepání otevřely dveře a do pokoje vtrhl Nick. Vypadal stejně jako vždycky. Bledá pleť, černé oči, komické šedé pramínky v černých, uhlazených vlasech, ale jeho pohled se změnil. Hrdý výraz s kapkou nadřazenosti zmizel.
,, Sam!" usmál se, vrhl se ke mně a pevně mě objal, až jsem chvílemi ztrácela dech. ,, Sam, jsi vzhůru, jsi vzhůru.." opakoval stále dokola s tváři zabořenou v mých vlasech. ,, Mysleli jsme, že to nepřežiješ, myslel jsem, že jsem tě ztratil. On plakal. Nick, ten chladný upír plakal.
,, Ale žiju, i když nejspíš ne na dlouho!" zaskučela jsem a on mě konečně pustil.
,, Jak se cítíš?" zeptal se a zkoumal mě pohledem.
,, Mizerně, ale stále dýchám.. Jsem ráda, že tě vidím, tolik jsem se o tebe bála!"
,, To i já o tebe, ani netušíš jak moc.." usmál se a pohladil mě po vlasech. ,, Je dobře, že jsi vzhůru Sam.. Oslavy jsi prospala, ale tohle by si prospat nechtěla."
,, Co bych nechtěla prospat?" zeptala jsem se.
,, Liame, Elis, jděte se obléct!" přikázal Nick a oba mí přátelé se bez řečí zvedli a zmizeli z pokoje.


,, Aron a Carla mají dnes pohřeb.."
,, Oni jsou tady?" Nick přikývl.
,, Pokud se na to necítíš tak-"
,, Ne, já chci jít!" řekla jsem a vstala z postele. ,, Kde mám oblečení?"
,, Tomu co si měla na sobě se už jen těžko dalo říkat oblečení.. Přinesou ti nové.. Jdu se připravit.. Nejspíš se tu zastaví ještě Albert nebo nějaký léčitel.. Nikdo neví, že jsi se vzbudila... Za hodinu pro tebe příjdu, zatím si můžeš ještě odpočinout.."
,, Počkej, musím ti něco říct!" zavolala jsem na něj když už mířil ke dveřím. Chtěla jsem mu povědět o zvláštním rozhovoru, který jsem vedla u Mollis torrtor, chtěla jsem mu říct, že mě našla Megan.
,, Později ano, teď musím jít. Jdu za královnou.. Zprávy o tom co se stalo se samozřejmně donesly i k ní.. Nejspíš to bude chtít slyšet i od tebe."
,, Proč?!"
,, Zničila si bránu, to se nepovedlo nikomu. Jsi hrdinka. Takže jsi teď něco jako hvězda, jsi slavná Sam!" usmál se a odešel z pokoje.
Slavná.. co na tom záleží? Proč slavná? Protože jsem nechala zemřít Carlu a Arona? Proč slavná?! Nejspíš nikdy nepochopím tenhle svět, oslavy a pak pohřeb.. Jak směšné.. To oni byli hrdinové, ne já.. Dítě jenž mělo více kuráže než já a kluk, který se objetoval pro svého otce pro mě.. A já? Já jen improvizovala, nic z toho co jsem udělala nebylo v plánu. Nejsem hrdinka, jsem jen holka, která neví co si počít...


**


Zhruba půl hodiny po tom co Nick odešel, na dveře někdo zaklepal. Bez toho aniž bych odvrátila oči od zrcadla, před kterým jsem stála, jsem nově příchozího vyzvala ke vstupu. Očekávala jsem Alberta, ale místo něj do pokoje vstoupila Elis oblečená v podobných šatech jaké jsem měla na sobě já. Byli to dlouhé, velmi lehké tunikové šaty barvy noci se stříbrným vyšíváním, které se táhlo od hrudi a spirálovitě pokračovalo až dolu.
,, Páni.." prohlásila. ,, Vypadáš... jako noc.." rukou si podepřela hlavu a mírně přivřela oči. ,, Jo, jako noc s hvězdami." zakončila své zkoumání a posadila se na postel.
,, Jestli sis toho nevšimla máš na sobě stejné šaty Elis!" upozornila jsem jí.
,,Jo já vím, ale já v nich nevypadám jako noc.. Spíš jako bouře.."
,, Tak to sedí.." usmála jsem se a posadila se vedle ní.


,, Vypadáš hrozně Sam.." Elis se zadívala na mou sedřenou tvář a modřinu, která se mi rýsovala na krku. ,, Jak si to mohla zvládnout?" zeptala se.
,,Já? Jak si to mohla zvládnout ty? Elis, mrzí mě to.. Vystavila jsem tě nebezpečí a taky kvůli mně je teď Carla-" přerušila mě.


,, Neomlouvej se Sam, vždyť díky tobě teď vím kdo jsem a vím o tomhle světě. Je to víc než si mohu přát, vím kdo jsem Sam a Carla? Za její smrt nemůžeš, byl to prostě osud, všechno je nejspíš předem dané.." Elis se usmála a pohladila mě po ruce. ,, Carla bude chybět nám všem... Bude chybět tomuto světu, ale její oběť pro nás všechny něco znamená, znamená něco pro tebe Sam, tak na to nezapomínej!" řekla, vstala z postele a zamířila ke skříni. Otevřela jí a začala se probírat šaty různých barev , které se uvnitř nacházely.
,, Máš tu větší výběr než já.. Ty šaty jsou vážně krásné.." pak ze skříně vytáhla bílé krátké šaty, které vypadaly jako by je utkaly z pavoučího vlákna, na šatech byli přidělané malé perly, ty připomínaly kapky rosy, která se v pavučinách zachytává.
,, Tyhle by ti slušeli.." řekla jsem a snažila si Elis v těch šatech představit. ,,Měla by sis je vzít domu!" Eis se na šaty podívala, z tváře jí zmizel úsměv.


,, Víš Sam, já už se domu nevrátím.." řekla tichým hlasem, vrátila šaty do skříně a vydala se k oknu.
,, Nevrátíš? Počkat jak to myslíš? Jde o to, že nemůžeš zpět do Resmortu? Myslela jsem, že půjdeš s námi na zámek!" vstala jsem a přešla k ní.
,, O to nejde Sam.. Já se nevrátím, protože nechci.." Nechápala jsem jí. Proč tu chce zůstat, o tomhle světě nevěděla vůbec nic.
,, Ale proč? Doufala jsem, že-" znovu mě přerušila.
,, Protože jsem kdo jsem a patřím sem. Celý svůj život jsem si myslela, že jsem někdo jiný, že jsem holka, jejíž matka se předávkovala a jejíž otec sedí ve vězení.. Teď už vím, že to tak není. Moje matka byla víla.. Torys mi o ní vyprávěl, znal jí. Jednoho večera prostě zmizela a já s ní.. Byla jsem ještě malinká." Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala. ,,Nechala mě před dveřmi svého bratra. Moje matka byla víla, ale její bratr ne. Oba měli stejnou matku, ale můj strýc je potomek démona..."
,, Tvůj strýc je polodémon?" mé obočí vyjelo překvapením vzhůru.
,, Nejspíš to tak bude a podle Toryse byl jeho otcem Fallier.." Nevěděla jsem co říct. Přemýšlela jsem zda všechny děti z Resmoru mají podobnou minulost jako Elis. A jakou měla minulost Carla? Kdo byli její rodiče a co se jim stalo?
,,Myslela jsem, že je to můj otec a teprve až když zemřela ta žena, o které mi tvrdil, že je mou matkou tak nás našli a já skončila v Resmortu.. Co se doopravdy stalo s mým strýcem, ti je asi jasné.." Mlčela jsem a jen jsem poslouchala její hlas. Její smutný hlas.
,, Takže tu zůstaneš?" zeptala jsem se, doufala jsem, že změní názor. Proč mě všichni opouštějí?
,, Ano, víš třeba se mi podaří najít matku.. Nemohla jen tak zmizet.."
,, Ne to asi ne.." sklonila jsem hlavu k zemi.
,, No tak, nebuď smutná.." Elis mě poplácala po zádech a přešla ke dveřím.
,, Nevidíme se naposledy.. A teď už pojď, najdeme Nicka!" Přikývla jsem a naposledy jsem pohlédla z okna. Na vysoké, krásné věže. Na barevné domy a na nedaleké mramorové náměstí, kterému dominovala budova podobná kostelu. Byl to krásný pohled. Jako nějaké snové město. A tady teď bude Elis žít.. Mám takový pocit, že teď bude mít život, o kterém snila. Měla pravdu, přesně sem patřila.
,, Venku se ti bude líbit, je to zvláštní město víš.. Ale dávej si pozor, všichni o tobě mluví.. Na každém kroku uslyšíš své jméno.." řekla a já pomyslela na Carlu a na Arona.. Co oni? Co jejich jména? Budou zapomenuta? To přeci nemohu dovolit, oni zachránili tento svět, ne já. I Elis, oni všichni byli hrdinové. Probudila jsem se do nového světa. Do světa, ve kterém už nevládnou démoni. Zabila jsem Agarese, ani nevím jak, ale je mrtvý, jen vím, že to celé není má zásluha, ale jejich. Zásluha dítěte s povahou ohně, zásluha chlapce, který miloval svého otce a taky zásluha jedné zrzavé víly, jejíž svět se právě začal probouzet k životu.
,, Elis, vážně mě mrzí vše co se stalo.. Neměla jsem-"
,, Už to nevrátíš víš! Stalo se, co se stalo. Život musí jít dál. Tak přestaň otáčet stránky zpět, stejně na nich bude pořád to samé, čti dál, nevíš co tě čeká na další stránce.." řekla, usmála se a zamířila ven z pokoje.


**


Stála jsem na zeleném palouku a poslouchala Torysovu řeč. Vedle mě stála Elis a z druhé strany Liam, jako by mě chránili. Stejně jako já i oni hleděli před sebe na dvě osoby ležící na zemi zahalení v bílích pláštích. Poslouchala jsem jak Torys mluví o přátelství, o hrdinství, o zradě, lásce a o letech jenž byly zmařeny, o životech, jenž někdo ukradl.. Byla to krásná řeč. Všichni přítomní stáli s hlavou sklopenou k zemi a poslouchali, někteří i plakali. Mezi těmi jenž přišli byla i ředitelka Resmortu, Iver, Zira a několik dálších lidí, spíše bytostí, které jsem neznala. Uplně ve předu u Toryse stál Albert a Nick, oba byli odění do zvláštní polodlouhé, šedé pánské tuniky se zeleným vyšíváním a dlouhých plátěných kalhot černé barvy. Dokonce i Liam na sobě měl podobné oblečení jako Nick. Všichni muži měli polodlouhé tuniky a kalhoty. Zatím co já, Elis, ředitelka a Zira jsme na sobě měli dlouhé šaty, řekla bych, že by nejvíce zapadaly do řecké antiky. Byli krásné, ale jejich temné barvy jasně určovaly k čemu tyto šaty slouží. K chvílím jako byla tato. K chvílím kdy se naposledy rozloučíme s někým koho jsme milovali..
,, Tito dva odešli příliš brzy, život k nim byl příliš skromný a smrt byla příliš velkorysá.. Přeji těmto duším, aby ve světě mrtvých nalezly klid a mír. Nesmíme zoufat, že jsou pryč. V naších srdcích.." Torys odvrátil pohled od země a zadíval se na mě. ,, budou navždy!" Zakončil svůj projev, něco zašeptal a dvě těla ležící vedle sebe se rozzářila modrozlatým světlem. Pak obě těla zmizela a místo nich se před námi objevily zvláštní náhrobky. Skládaly se z leštěných kamenů, byli poskládané od nejvějšího po nejmenší a na prostředním kameni byla vyrytá jejich jména. Pak se nejmenší kameny znovu rozzářily a z nich vylétlo cosi stříbrného, vypadalo to jako dvě hvězdy, chvíli se vznášely v prostoru a pak se rozplynuly jako pára nad hrncem. Věděla jsem co to bylo. Byli to jejich duše. Duše Carli a Arona. Odešli a už se nevrátí. Na vždy budou upomínkou dne, kdy byla zničená brána dvou světů, budou oslavováni jako hrdinové, bez jejich oběti, by brána nikdy nebyla zníčená...


Pohřeb byl u konce a všichni se začali rozcházet, Elis plakala a Liam jí podpíral a odváděl pryč. Ředitelka šla v čele, hrdě a vzpřímeně, viděla jsem její tvář, tolik bolesti měla v očích, tolik bolesti.. Torys průvod uzavíral a palouk z mnoha náhrobky podobými těm, před kterými jsem stála já zůstal téměř prázdný.
,, Omlouvám se.." ozval se za mnou Nickův hlas.
,, A za co?" nechápala jsem.
,, Za všechno.. Byl jsem hloupý, tohle všechno je moje vina.. Kdybych ti to hned řekl, možná by se nic z toho nestalo, možná by to dopadlo vše uplně jinak Ukradl jsem si tě pro sebe a přivedl tě do světa lží, kvůli svému vlastnímu strachu, kvůli své sobeckosti. Bál jsem se, že ztratím jedinou rodinu, která mi zůstala, proto to všechno, ale nehleděl jsem při tom na tebe. Nehleděl jsem na nikoho. Jsme lovci Sam, to nezměníme a já se to změnit snažil, nechtěl jsem, aby si byla lovec, stejně jako tvoje matka jsem tohle nechtěl. Ne protože jsi poslední čarodějka, ne proto, že ti tak dlouho hrozila smrt, ale protože jsi poslední člen mé rodiny, poslední člen rodiny, kterou jsem ztratil díky démonům. Teď vím, že vše co jsem udělal byla chyba, protože ty jsi silná, silnější než kdokoliv jiný.. Když tě chtěl Agares zabít, když se tě dotkl, vzala si mu jeho magii, jeho moc si obrátila proti němu. Kéž bych nebyl takový hlupák, jsi silná a já to neviděl, protože jsem byl slepý. Vše jsem zničil..." v Nickově hlase byl slyšet smutek Vzpoměla jsem si na Elisina slova, vše co mi řekla dávalo smysl. Teď jsem to chápala. Nick se obviňoval stejně jako já, ale co bylo, to bylo. Pokud za to někdo mohl tak démoni. Nikdy se nejspíš nezbavím pocitu, že jsem mohla něco udělat, ale minulost je za námi, musíme hledět vpřed a žít v přítomnosti a ne v otázkách zda jmse měli něco udělat, zda jsme konali zprávně..

,, Není to tvoje vina, nemůžeš za to. Co by se stalo kdyby...? Kdo si tyto otázky nepokládá? A však nikdy nezjistíme co by se stalo.. Stejně tak jako nedonutíš Zemi, aby se přestala otáčet, tak nedonutíš osud, aby přepsal pár kapitol tvého života. A obzvlášť ne ty, které již byli přečtené. Neotáčejme stránky zpět.. Stejně na nich bude pořád to samé. Musíme číst dál, protože nikdy nevíme co nás čeká na dalším listu. Osud není fér, ani život ani smrt.. Berou tam kde by měli dávat a dávají tam kde by měli brát.. Tenhle svět není fér.. Nikdy se nedozvíme co by se stalo kdyby...Můžeme si to jen představovat.. Ale pořád to budou jen představy, realita by mohla být horší Nicku.."
,, Jsi ten nejzvláštnější tvor jakého jsem kdy poznal.." usmál se Nick a já pochopila jak těžké tohle vše pro něj musí být. Jak dlouho asi žil v minulosti, jak dlouho se trápil? Ztratil svou rodinu, ztratil vše na čem mu záleželo a pak jsem se objevila já, dívka tolik podobná jeho dceři..

,, Tu zvláštnost mám nejspíš po tobě.." na tvářích se mi znovu objevily slzy. Nick se napřímil a pohlédl na dva náhrobky za námi. Chvíli jen beze slov stál a prohlížel si je.
,, Máš pravdu Samantho. Nikdy se nedozvíme co by se stalo.. možná to tak mělo být. Možná svět celá ta staletí čekal právě na tebe a na ně.." Cítila jsem jak mě na tvářích pálí slzy.
Hrozba byla zažehnána, Agares i Rimmon jsou mrtvý, Fallier je sám a slabý, brzy ho najdeme... Nesmutni nad smrtí těch, kteří zemřeli, ale oslavuj jejich životy..." řekl Nick a otočil se k odchodu. Otočila jsem se a rozeběhla se za ním. Ještě jsem mu musela něco říct.


,, Něco se stalo.. Tam v té síni.." začala jsem.
,, A co?"
,, Sama bych tu bránu nikdy nezníčila.. Zira mi jednou řekla, že jsem silnější než Megan a já už vím proč.."
,, Proč Sam?" Nick se zastavil a zadíval se na mě.
,, Když jsem byla u té brány s někým jsem mluvila, řekla, že je má část, že je část mé rodiny, že v sobě mám moc dvou lovkyň. Byla to Megan Nicku, mluvila jsem s Megan... Mám v sobě její moc, proto jsem zničila bránu, proto jsem to přežila, mluvila jsem s tvou dcerou.
,, Ne.." Nick se zatvářil překvapeně. ,, To není možné Sam, Megan je už dávno mrtvá.. Byl to sen, to ta brána Samantho, byl to jen sen..."
,, Vím co jsem slyšela, sám si viděl co se stalo!"
,, Ne, jen si myslíš, že víš co si slyšela, ale ve skutečnosti tomu nechceš věřit, nechceš věřit své moci.. Ta magie je jen tvá Sam, nikdo ti ji nevěnoval, to totiž není možné!" chytil mě za ramena a ostře se mi díval do očí. To on nic netuší, to on tomu nechce věřit.
,, Megan tu není, už se nevrátí.. Jak si řekla, nedonutíme osud, aby přepsal pár kapitol našich životů, tak se o to nesnaž, už to neříkej, neschovávej se za mou mrtvou dceru..!" dořekl a rychlím krokem se vydal pryč.
,, A co když není mrtvá Nicku..." zašetpala jsem, ještě naposledy se ohlédla na dva náhrobky a pak se pomalým krokem vydala za Nickem.

Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lory Lory | Web | 14. září 2014 v 20:23 | Reagovat

Čekala jsem, že epilog bude trošku kratší, ale nakonec to vůbec nevadí, protože se mi to četlo vážně dobře, nejvíc se mi líbila ta poslední část a to s Megan... ježiš já budu bulet, že je to už epilog xD

2 Ami Ami | E-mail | Web | 15. září 2014 v 19:50 | Reagovat

Nádherné ukončení. Celou tvou povídku si musím přečíst od začátku, protože je to vážně něco. Krásně se to čte!
Chci ti říct, že jsem se kvůli nějakým problémům přestěhovala na jiný blog.
Tady adresa: http://knizni-mimonka.blogspot.cz/

3 eni-story eni-story | Web | 19. října 2014 v 11:39 | Reagovat

ahoj, moc peknej blog :))) i pribeh! fakt peckove pises :)))) taky píšu příbehy, jsou založený na skutečnosti:)) jestli chceš tak se podívej na mou stránku ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama