Kapitola 31 - Setkání

3. září 2014 v 12:17 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Tak je tu další kapitola, tentokrát je taková.. hodně debatní řekla bych :-D

Srdce se mu sevřelo když viděl jak se Sam pod Rimmonovým pohledem hroutí k zemi a jak pak společně s démonem i mebralem mizí někde bůh ví kde. On stál ve své vlčí podobě zavřený za bránou a nemohl nic dělat. Dříve než se brána znovu uvolnila a on měl volný průchod byli už všichni pryč. Tedy skoro všichni. Na zemi pokryté běloskvoucím sněhem leželo ještě stále teplé tělo malého děvčátka. Mladý vlk doběhl až k mrtvé dívce a něžně jí očichával obličej. Poté si sedl vedle ní. Jeho majestátnost a nebezpečnost jako by zmizela. Už to nebyl obávaný vlk, vypadal zraněně a ublíženě, pokořeně. Vlk položil jednu svou mohutnou packu na dívčin hrudník, jako by se snažil zastavit krvácení, které Carle zbarvilo kabátek do ruda stejně jako okolní sníh. Vlk chvíli kňučel a pak dlouze a žalostně zavyl. V tom vytí byla všechna jeho bolest, bolest ze smrti Carly, ze ztráty Sam a ještě z mnoho dalšího.. Jako by to vytí obsahovalo všechno zlé co prožil napříč staletímy, které zde byl.



Najednou se ozvalo další dlouhé vytí. Liam otočil svou vlčí hlavu zpět k zámku. V bráně stáli další tři mohutní vlci, dva byli stejně šedí jako Liam a jeden byl býlí jako sníh kolem něj. Všichni tři seděli vedle sebe a vyli.. Jako by vzdávali hold jednomu ze svých. Vzdávaly hold malé dívce, které před krátkou chvílí dožila život dítěte a zároveň život vlka. Kromě vlků byl teď u brány i Iver, Torys a Zira. Všichni mlčeli. Jen Zira tiše vzlykala a pomalým krokem došla až k Liamovi. Položila dlaň na jeho srst a něco zašeptala. Po chvilce se Liam proměnil zpět do své lidské podoby. Seděl u Carly a jednu dlaň měl stále položenou na její hrudi. Jeho oči byli zalité slzami, stejně jako Ziřiny oči.


,, Podívej se co jí udělali.. Zabili ji! Rimmon, ten démon jí zabil!" křičel přes vzlyky. ,, Není tu Sam.." zašeptal poté. ,, Rimmon jí unesl.. Všechno jsem zkazil.."
,, Ne, za tohle nemůžeš Liame..." odpověděla Zira. Pak se na krátkou dobu rozhostilo ticho.
,, Měli bychom jí odnést.." řekla Zira a pohlédla na Liama. Její rty se pokusily o úsměv a tak odhalily řadu ostrých, zubů.
,, Máš pravdu.." Přikývl Liam. Pohladil Carlu po tváři a pak jí opatrně vzal do náručí. Vlci znovu zavili když kolem nich Liam procházel s bezvládným tělem Carly v náručí. Zira šla vedle něj. V procesí za nimi šel Torys, Iver a malá smečka vlků.


,, Odneseme jí dovnitř, dáme jí do jednoho z pokojů, ano?" Zira upírala uplakané oči před sebe, ale mluvila na Liama, ten jen přikývl a vydal se po schodech k zámku. Potom se společně se Zirou ztratily za vchodovými dveřmi. Pokračovali po schodech do druhého patra a Zira Liama zavedla do jednoho z mála pokojů, který byl odemknutý. Místnost byla téměř prázdná až na dvě křesla, malý stůl a velkou postel jenž byla pečlivě ustlaná a překrytá bílým plátnem. Zira plátno sundala a Liam na postel optrně položil Carlu. Pak jí políbil na čelo a znovu se rozplakal.
,, Jak..Jak to mohli udělat? Je to ještě dítě! Byla dítě! Byla jenom malé dítě.."
,, Existují otázky, na které nikdy nebudeme znát odpověď, tohle je asi jedna z nich.. Carla si nezasloužila zemřít, ale zemřela, s tím už nic nenaděláme, jediné co můžeme udělat, je uctít její památku a pomstít ji.
,, Slyšel jsem jí.." zašeptal najednou Liam. ,, Slyšel jsem jí, dole před bránou.. Neplakala, ona mi poděkovala.."
,, Děti bývají zvláštní a někdy mají více odvahy než dospělí.."
,, A pak kdo je zvláštní.." Prohodil Liam směrem k víle.
,, Cítím bolest všech přítomných, raději bych cítila jejich vztek!" pronesla Zira a pohlédla z okna.
,, Chápu jak to myslíš Ziro.. Jdeme. Už je toho příliš.. Sam měla pravdu.. Nikdy jsme proti nim nebojovali.. jen jsme se schovávali a doufali.. Ale teď už ne, už ne.."



Když se Liam se Zirou vrátili před zámek, pod schody už kromě Ivera, Toryse a tří vlkodlaků, stálo několik dívek podobných Ziře, některé vypadali téměř lidsky, jiné byli až nepřirozeně krásné, některé vypadali velmi nebezpečně a dokonce mezi nimi byla víla jenž vypadala jako by byla tvořená z diamantů. Vedle víl postávali čtytři muži a jedna žena, která vypadala jakoby utekla z filmu Underworld. Měla černé krátké vlasy a jasně zelené oči, její pleť byla bledá a její tvář vypadala nepřístupně jakoby jí nikdo a nic nemohlo ohrozit. Byla štíhlá stejně jako muži co stáli vedle ní a stejně jako oni i ona na sobě měla dlouhý kožený kabát, dosahující až ke kolenům kde začínaly vysoké boty.
,, Tihle nabízejí svou pomoc." Prohlásil Torys a ukázal na svou malou, soukromou armádu.
Liam pokývl hlavou a sešel ze schodů.


,, Ne jen oni nabízejí svou pomoc!" Ozval se najednou něčí hlas. Byla to Fayle, sestra Ziry. Mířila od řeky. Jako vždy i teď vypadala hrdě. Kráčela po vrstvě sněhu jakoby se téměř vznášela, nezanechala za sebou jedinou stopu.
,, Co ty tu děláš?" zeptal se Liam a zamířil k víle.
,, Neměj mě za bestii Liame, drahoušku.." začala Fayle. ,, Nejsem tak sobecká jak si myslíte, to že nemám ráda tu lovkyni neznamená, že nepomohu.. Jestli zemře, zemřeme my všichni!"
,, Nemusíš to dělat!" ozvala se Zira.
,, Ale já chci!" sykla Fayle. ,, Nick je v nebezpečí, nebýt jeho byli bychom už obě dvě mrtvé!"
,, Nezapomínej Fayle kvůli komu jsme málem zemřeli!" Zira se své sestře dívala zpříma do očí.
,, Ne, na to nezapomenu, proto chci být nápomocná!" odpověděla Fayle a už se o tom nehodlala dále bavit. Odstrčila svou sestru stranou a zamířila k Iverovi.
,, Fayle.." promluvil Torys. ,, Tak se znovu setkáváme.. A ne zrovna za lepších okolností než naposledy." řekl monotóním hlasem.
,, Tentokrát to ale nejsem já, kdo je zodpovědný za zlé okolnosti.."
,, Řeknu královně o tvé ochotě, jistě to ráda uslyší.." promluvil znovu Torys aniž by na Fayle pohlédl.
,, Myslím, že královna bude nejraději, když se o mě nezmíníš.." chtěla ještě něco dodat, ale v tom je přerušil Iver.
,, Už jste skončili? Máme tu vážnější problém než minulost Fayle! Před chvíli jeden z démonů přímo před naší bránou zabil malé díte, vlkodlaka, chladnokrevně jí zavraždil a unesl poslední lovkyni. Když tu budeme stát a hašteřit se, můžeme se rovnou rozloučit se světem jaký ho známe. Měli bychom jít a něco udělat.. Nebo se snad chcete poklonit démonům a zemřít?" Iver stál a čekal na odpovědi ostatních. Všichni byli tiše a dívali se do země až na pět upírů, kteří zpříma hleděli Iverovi do očí.
,, Měli bychom jít.." promluvila jedna z víl s rudými vlasy jako oheň.
,, Projdeme porátlem.." odpověděl Torys. ,, Už není mnoho času.." řekl a vydal se směrem k bráně. Za ním pochodovali tři vlci, několik víl, upírů a skupinu uzavíral Iver s Liamem.
,, Máme šanci?" zeptal se Liam.
,, Šance je vždy, jen je otázkou, jak velká je ta šance."
,, Viděl jsem Sam, viděl jsem co udělala.. Odhodila toho démona jakoby nevážil ani gram."
,, V tom případě je ta šance velká.." odpověděl Iver a poplácal svého vnuka po zádech.


**



Ocitla jsem se v prázdné místnosti. Všude okolo byla spousta světla, ale nikde nebyla žádná okna, ani dveře. Byla jsem mezi čtyřma stěnama, obklopená světlem, které vycházelo od nikud. Téměř mě oslepovalo. Až nakonec začalo pohasínat, až v místnosti zůstalo šero. Konečně jsem se mohla rozhlédnout, ale raději bych nic neviděla. Stála jsem v kaluži krve, všude byla krev. Nerovná zem byla pokrytá krví, zdi byli potřísněné krví, jako bych se ocitla v hororu. V jednom rohu místnosti leželo něčí tělo. Ani jsem nemusela jít blíže, abych věděla kdo to je. Byla to Carla, schoulená na zemi zády ke mně. Její dlouhé tmavé vlásky se teď koupaly v krvavé lázni stejně jako celé její tělo. Nedýchala, nehýbala se, byla mrtvá.



,, Sam.." ozval se něčí hlas. Otočila jsem se a zrak mi spočinul na dlouhé dívce s dlouhými ryšavými vlasy.
,, Elis.. Co, co tu děláš?" rozeběhla jsem se ke své kamarádce a pevně jí objala. Byla malátná, jako by se jí chtělo spát. Pak se jí podlomila kolena, neudržela jsem jí a ona se zhroutila k zemi.
,, Umírám.." odpověděla. ,, Tak jako Carla, umírám Sam.. Kvůli tobě.." řekla a zavřela oči.
,, Elis! Elis, prosím! Tohle mi nedělej, Elis!" Neotvírala oči. Nechala mě tu.

Místností se najednou začaly rozléhat něčí kroky.
,, Jak nádherný je pohled na krev.." zašeptal démon, který se tu objevil z ničeho nic. Byl to Rimmon. ,, Taky se ti tolik líbí?" zeptal se a jeho koutky se rozšířily do širokého úsměvu, zatím co mě jeho bledé oči sledovaly jako kořist chycenou do pasti. Došel ke mně, chytil mě pod krkem a zvedl mě do vzduchu. Lapala jsem po dechu. Nemohla jsem se nadechnout, takhle nějak se musela cítit Carla, než jí zabil.
,, Tohle.. to.. to není.. není to skutečné!" vysoukala jsem ze sebe a on mě pustil na zem.
,, Chytrá holka.." zasmál se a začal kolem mě kroužit.
,, Četla jsem o tobě v deníku mého strýce.."
,, Vážně? Pak jistě víš, že nepotřebuji realitu, abych tě mohl zabít.."
,, Jenže ty mě nezabiješ.. Jen si hraješ.. Nemůžeš mě zabít! Ne, dokud nebudeme u Mollis torrtor!" řekla jsem a můj hlas se třásl víc než kdykoliv jindy.
,, A jak si můžeš být jistá, že tam už nejsi?"
,, Už bych byla mrtvá.." odpověděla jsem prostě. Démon se znovu zasmál.
,, Máš pravdu!" zastavil se a zpříma se mi podíval do očí.
,, Zabiju tě!" ta slova ze mě vylétla dřív než jsem nad nimi stihla uvažovat.
,, Jak jsi arogantní! Jak si věříš! Stejně jako všichni lovci, umíš jen vyhrožovat.. Jen plané řeči, nic víc.. Přitom jste stejní jako my, nejste jiní!" démon ztišil hlas a ještě více se ke mně přiblížil.
,, To se pleteš, my se nesnažíme získat tenhle svět pro sebe jako vy!"
,, Lidi jsou sobci, tenhle svět by měl patřit jiným, moudřejším, lepším.. Nám Sam.."
,, Myslíš Vám.." opravila jsem ho.
,, A odkud si myslíš že pocházíš? Odkud si myslíš, že přišla tvá prokletá rodina? Kde se tu vzala Sam?" Démonovi stuhl úsměv na tváři. ,, Pocházíš z tohoto světa asi tak stejně jako já.. Ty si se jen přidala na špatnou stranu.." Zůstala jsem stát jako opařená. Ten muž mi právě řekl, že jsem démon, že můj strýc je démon, ale tomu odmítám věřit."


,, Zabiju tě!" Křikla jsem znovu a vrhla se k démonovi. Dříve než jsem se k němu dostala pohltila mě ukrutná bolest. Zžírala mě. Cítila jsem jí všude, jakoby mě spoutala. Cítila jsem chlad, cítila jsem, jakoby mi někdo spaloval ruce a nohy ohněm, jakoby mi někdo udeřil hlavou o kámen, jakoby někdo vzal nůž a pořád do kola mě bodal do hrudi, znovu a znovu. Měla jsem pocit, že zemřu,nemohla jsem se nadechnout, viděla jsem tmu. K srdci se dral oheň, který hlásil nadcházející smrt. Rimmon se najednou objevil nad mým ležícím, vyčerpaným tělem.
,, Takové to je, když se přidáš na špatnou stranu Samantho Mc´Fallen.." zašeptal a klekl si ke mně.
,, Takové to je!" zvýšil hlas.
,,Prosím.." zašeptala jsem a instinktivně ho chytila za ruku. V tu chvíli najednou bolest uplně přestala. Ještě jsem viděla jak démon téměř odskočil na druhou stranu místnosti, slyšela jsem jeho děsivý křik, ale pak mě znovu pohltila temnota....


,, Néééé!!" zakřičela jsem a otevřela oči. Kolem mě byla tma. Na své ruce jsem cítila cizí dlaně. Slyšela jsem svůj vlastní dech. V těle mi ještě doznívala jakási zvláštní bolest hlavy. Byl to všechno sen? Nebo ne? Ne, to nemohl být sen. Spala jsem, ale zároveň jsem byla vzhůru, byla jsem v Rimmonově vězení.. Co se to tam stalo? Jak jsem se dostala pryč? Vzpomínám si jen na tu bolest, na bolest a na to jak pak Rimmon začal křičet a pak už nic, jen tahle tma a něčí dlaně na mé paži.
,, Je vzhůru?" ozval se něčí hlas.
,, Arone?" zašeptala jsem a pokusila se posadit.
,, Sam, jsi v pořádku?" ozval se další hlas. To byla Elis, byla to Elis, byla zdravá, žila.
,, Elis? Kde, kde to jsme?" zeptala jsem se a s její pomocí se posadila.
,, Já myslela, že zemřeš, hrozně jsi křičela, myslela jsem, že tě ten démon zabije!" Plakala a obejmula mě.
,, A kde, kde teď je?" zeptala jsem se zatím co jsem zírala do tmy.
,, Nevím.." odpověděla.
,, Připravují se na cestu k bráně.. A všechno nepotřebné tu nechají.." znovu nějaký nový hlas. Teď jsem věděla že tu je Elis, Aron a někdo další, nějaký muž, podle hlasu starý.
,, Jak to myslíte? Všechno nepotřebné a kdo, kdo vlastně jste?"
,, Jsem Albert.. Aronův otec.." odpověděl muž od někud ze tmy. Pevně jsem sevřela oči, teď mi to teprve začalo docházet.


,, Oni vás unesli?" zeptala jsem se stále se zavřenýma očima.
,, Ano.. A můj hloupý syn se přidal k nim výměnou za můj život.." odpověděl trpce.
,, Musel jsem.. Nemohl jsem tě nechat zemřít!" ohradil se Aron.
,, Ty hlupáku! Takhle zemřeme všichni! Lepší život jednoho starce, než životy lidí!" křičel Albert.
Tak teď už jsem to chápala, dělal to vše pro svého otce, chtěl jen zpět svého otce, nic víc..
,, Jsi můj otec! Já musel... Co by si ty udělal pro mě?" zeptal se a místnosti se začalo rozléhat jen ticho, které jsem přerušila až já.


,, Carla je mrtvá.." řekla jsem tiše, jako bych doufala, že to nikdo neuslyší.
,, Cože?" vykřikla Elis a na paži jsem cítila její pevné sevření.
,, Je mrtvá, Rimmon jí zabil.."
,, A takhle to začíná synu! Tvá záchranná akce začala smrtí Carly a skončí to mou a tvou smrtí. Pak zemře i Sam a Elis.. A pak už tento svět nebudeme moci nazývat světem.." dokončil Albert svůj projev.


,, Tak dost! Nemluvte takhle, z tohohle se dostaneme.." můj hlas zněl ale nejistě..
,, Máš pravdu lovkyně.. Musíme napravit chyby mého syna.." odpověděl Albert zatím co Aron mlčel a Elis tiše plakala. Přisunula jsem se k ní blíž a pevně jí objala. Já mohla za její pláč, já mohla za to, že Carla tu už není, je to má chyba, ne Aronova... Jen moje.



Dlouho jsme pak jen všichni tiše seděli na studené zemi a přemýšleli. Přemýšlela jsem nad tím jak se z tohohle dostaneme, přemýšlela jsem nad tím co bude až se z toho dostaneme.. co bude? Elis mě musí nenávidět, kvůli mně jí jde o život, kvůli mně zemřela Carla, vlastně jsem byla vrah.. Možná měl ten démon pravdu, možná jsem byla stejná jako oni, jen jsem se přidala na špatnou stranu.. Už si nejsem vlastně ani jistá, jestli chci tohle všechno přežít a pak se dívat do očí lidem, které jsem zklamala. Elis, Iverovi, Liamovi a Nickovi.. Jak se jim po tom všem budu moct zpříma dívat do očí.. Mám v sobě tolik strachu.. Vím proč to tak skončilo, proč jsem taková jaká jsem.. Mám to prostě v krvi, jsem potomek Thomase, potomek čaroděje, jenž se bál používat svou sílu, jenž raději utekl, než aby se postavil démonům.. Ale možná, kdyby nebylo jeho, už by nikdo nezůstal, jenom Nick, jediný upír s krví čarodějů ve svém těle.. Jen on.



,, Sam.." ozvalo se najednou v mé hlavě.
,, Co je?" vyštěkla jsem nahlas a odpovědí mi bylo jen jakési zamručení někde od Alberta.
,, Nemusíš mluvit nahlas, slyšíme se i takhle" zase ten hlas, teprve teď jsem si uvědomila, že ten hlas patří Aronovi, muselo to být něco jako telekomunikace, už jsem to zažila, tam na zamrzlé řece.
,, Co chceš?" promluvila jsem už jen svou myslí.
,, Omlouvám se, znovu se ti omlouvám, nechtěl jsem, aby to tak dopadlo, já jen chtěl zachránit svého otce.." jeho hlas zněl přidušeně, jakoby potlačoval pláč.
,, Neměl jsi právo! Neměl jsi to dělat! Neměl jsi mě zradit!"
,, Sam já.." odmlčel se.
,, Dobře víš, co jsem k tobě cítila!"
,, Cítím k tobě to samé.." snažil se mě přesvědčit.
,, Ne, ne to necítíš, kdyby ano, nevydal by si mě démonům, kéž by si se nikdy neobjevil v zámku, nic z toho by se nestalo.. Už tehdy si měl plán, že ano? Celou dobu si to měl přichystané.. Nikdy si necítil to co já.." rozplakala jsem se. Studené slzy mi pomalu stékaly po tváři a dávali mi tak na jevo, že stále ještě žiju.
,, Nevěděl jsem co dělám, myslel jsem jen na svého otce, ale opravdu jsem tě.." přerušila jsem ho.

,, To tě omlouvá.. Kdybych já měla šanci zachránit svou matku, udělala bych to za každou cenu.. a nebýt Ivera a Liama, už bych nejspíš byla mrtvá, jen abych zachránila Elis.." Znovu se rozhostilo ticho.
,, Musíme přijít na to jak z toho ven.." změnila jsem téma. ,, Nechci, aby zemřeli, nechci a nedovolím to. Kdybych měla nějakou moc.." tentokrát přerušil Aron mě.
,, Máš moc, kdyby ne, nebyla by si schopna tohohle rozhovoru, navíc moc dobře si pamatuji co se stalo u brány.." Měl pravdu, na to jsem uplně zapoměla.. I teď jsem všechno měla zakryté mlhou, ale matně jsem si vybavovala jak jsem odhodila toho démona a jak se přede mnou rozrazila brána. Ale teď, nic..



,, Otevři ty dveře Sam!" přikázal mi najednou a já už mu neodpověděla. Jen jsem se začala soustředit na místnost, ve které jsem byla. Zavřela jsem oči a v duchu si představila stěny místnosti a pak dveře, všechno jsem vybarvila, jakoby v místnosti bylo světlo, všechno hrálo bílou barvou až na dveře, ty byli celé z temného, těžkého železa. No tak, soustřeď se Sam, soustřeď se. Opakovala jsem si, když jsem se zaměřila na ty dveře. Snažila jsem se použít moc, kterou používat neumím, ale možná už se nějak aktivovala, možná za to mohla smrt té dívky. Možná už jsem objevila svou sílu a teď jí musím začít používat, už to nemůže být tak těžké.. Odhodila jsem přeci démona, otevření dveří musí být hračka. Tak se soustřeď. Představila jsem si jak se dveře otvírají, jak jsou dokořán a my utíkáme pryč. A pak najednou. Uslyšela jsem cvaknutí a pak se dveře se zaskřípáním otevřely..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azzy Azzy | Web | 3. září 2014 v 16:23 | Reagovat

Děkuju :)

2 Lory Lory | Web | 3. září 2014 v 17:35 | Reagovat

Myslím si že pro tentokrát vůbec nevadilo, že si udělala kapitolu více "diskuzní". Moc se mi tahle kapitola líbila, jak je to napsané... nevím proč, ale hrozně mě zaujalo to konečné otevírání dveří, jak tam popisuješ její myšlenky. Těším se na pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama