kapitola 30 -Vlčí mládě

22. srpna 2014 v 21:25 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Tak, na svoje narozeniny přináším už třicátou kapitolu, už jen asi dvě kapitoly a je konec.. Tahle kapitola je hodně taková zlomová, protože v ní Sam konečně objeví svou moc, i když je hodně smutné, jak a díky čemu jí odhalí.. Mám rozmazané líčení.. na konci téhle kapitoly jsem vážně moc brečela, vůbec se mi nechtělo do toho co jsem psala, ale někdy si jde příběh vlastní cestou, ale hrozně moc mě to mrzí... Já si myslím, že i vám to bude hodně líto.. No nic, nebudu dál zdržovat, tak jen čtěte a uvidíte :-) :-(



Starou, chladnou místností prostupovala jen nicota a tma. Dřív možná byla obyvatelná, ale dnes by se nehodila ani jako sklad, bouda pro psa či hrob.. Okna byla zazděná, jestli tu někdy nějaká byla. Dveře byli z těžkého kovu, které nepropustilo ani nepatrný proužek světla.. Jako by uvnitř měly udržet monstrum.. A přes to v mísnosti nebyl nikdo nebezpečný. Žádné divé zvíře, žádný drak, či nebezpečný démon z podsvětí. V rohu, na studené zemi, seděla mladá dívka a šeptala jakoby do prázdna, ale přicházely k ní odpovědi.. Nejdříve myslela, že si druhý hlas jen vybájila, že blouzní, ale teď už věděla, že v místnosti není sama.. Že je tam někdo další, jehož tvář zatím nespatřila, ale to jí nevadilo. Byl to někdo komu mohla důvěřovat. Někdo kdo jí řekl co se děje a kde je.




,, Přijde? Přijde sem?" šeptala.
,, Nickovi přátelé ji nenechají odejít.." ozvalo se v odpověď někde z druhé strany místnosti.
,, To je dobře.. Nechci, aby zemřela.." v dívčině hlasu byl slyšet náznak pláče.
,, Nezemře." slíbil jí druhý hlas.
,, A my?" zeptala se dívka znovu, zatím co mžourala do tmy ve směru odkud přicházel hlas.
,, My také ne.. Nezabijí tě.. Potřebují tě, aby mohli vylákat Sam.."
,, A když se jím to nepodaří?"
Pak tě použijí jako léčku.. Zraní tě, ublíží ti a nechají tě jít, aby si volala o pomoc.. Pomyslel si ten, jenž dívce dával odpovědi. ,, K ničemu zlému nedojde.. Říkal jsem ti jak to je.. Říkal jsem, co je zač tvůj domov.. Kdo jsou ti lidé.. O všem vědí.. Už jsou na cestě sem.." odpověděl doufajíc, že se neplete. Dívka si oddechla a poté se v místnosti znovu rozhostilo ticho..


**


V prostorné hale staré továrny se nyní nacházelo několik lidí. Agares hovořil s Rimmonem zatím co Aron seděl opodál, na jedné se židlí, s hlavou skloněnou k zemi. Zdálo se, že ještě na někoho čekají.

,, Všechno teď půjde velmi rychle.. Mám nový plán.." šeptal Agares svému bratrovi.
,, A kolikátý je to plán v pořadí? Kdy ti naposledy něco vyšlo tak jak si chtěl? Jsme tu zavření a čekáme až nás Torys přijde definitivně zničit!"
,, Až osvobodíme otce naše moc bude posílena.. Jen mi musíš důvěřovat, Rimmone." řekl démon a položil bratrovi svou ledovou dlaň na rameno.
,, Víš, že ti důvěřuji, položil bych za tebe život, ale pokud se brzy něco nestane jsme ztraceni.. A tenhle svět? Ten bude těch, jenž si tu držíš jako domácí mazlíčky!"
,, Víš dobře, že toho upíra se můžeme zbavit až otevřeme bránu. Těch dvou mebralů se zbavíme jen co dostaneme lovkyni.. A ta víla? Ta zemře společně s tou čarodějkou.. Nebo by možná byla nádherným uvítacím darem pro otce..." zakončil Agares rozhovor a šel naproti k nově příchozímu.

,, Z toho domu zůstali jen trosky.." začal Fallier. ,, Nezůstal kámen na kameni, vše co bylo v tom domě shořelo na popel.." Fallier se vítězoslavně usmál a mírně se uklonil když stanul před bratrem.
,, Výborně.." Agares sepjal dlaně. ,, Byli nějaké potíže?" zeptal se, aniž by otázce věnoval větší pozornost. Na rozdíl od Rimmona, který svého mladšího bratra bedlivě pozoroval. Fallier na okamžik zmlknul, vzpomněl si na incident s vílou a na deník, který byl teď uschován na bezpečném místě.

,, Nebyli žádné problémy bratře.." odpověděl a pokusil se o úsměv.
,, Dobrá tedy.." Agares se znovu otočil k Rimmonovi a Aronovi. ,, Arone, příteli. Najdi Sam a udělej co jsem ti řekl.. Rimmone, víš co máš dělat?" Rimmon přikývl, ale přitom nezpustil oči z Falliera. ,, Dobrá.. Počkej na vhodnou chvíli.." zněla jeho poslední slova než se vytratil z místnosti.
Fallier se otočil k odchodu, ale v tu chvíli se před ním zhmotnil jeho bratr a pevně sevřel jeho krk.

,, Co jsi udělal?" zeptal se a jeho bledé oči se začaly propaloval Fallierovým vyděšeným pohledem.
,, Nic.. pří..přísahám, že nic..." vysoukal ze sebe.
,, Poznám to na tobě! Nelži!"
,, Měl jsem menší potíže.. zabil jsem vílu!" vykřikl a Rimmon ho konečně pustil. Fallier se napřímil.

,, Tak ty jsi zabil vílu a teď z toho máš špatné svědomí? Kdo by se tomu divil.. V podstatě si zabil jednoho ze svých lidí.." zasmál se Rimmon.
,, Ty!" začal Fallier a vztek mu v té chvíli zaplavil oči. ,, Nemáš ještě ani ponětí čeho jsem schopen, netušíš jak moc jsem ti podobný!" Rimmon chvíli jen mlčel a hleděl na svého bratra .

,, Dej si pozor liško! Nikdo není jako já!" Jeho pohled se zabodával do pohledu jeho bratra. ,, Arone! Jdeme!" rozkázal Rimmon a Aron se k němu přemístil, neřekl ani slovo, vypadal jakoby snad ani nezpozoroval hádku mezi bratry. ,, Máme práci.." dokončil starší z bratrů, chytil Arona za paži a společně se zavlnily Fallierovi před očima a pak zmizeli z místnosti.
,, Nikdo není jako ty? Zašeptal Fallier. ,, To se ještě uvidí hade.." zasmál se a vydal se ven ze staré továrny.


**


Obrazy mých předků vypadaly stejně jako když jsem je viděla poprvé. Byli tajemné a mlčely. Neříkaly nic o tom co jsou zač, komu patří tváře na plátnech. Jako by to ani samy nevěděly. Byly ztracené stejně jako já. Také už nevím co jsem zač, komu patří tvář, kterou jsem viděla v zrcadle..

Zabloudila jsem do jiného světa.. Spadla jsem do říše divů stejně jako kdysi Alenka. Vlastně nevím na co si tu stěžuji.. Chtěla jsem tomu všemu přijít na kloub. Byla jsem zvědavá a dostala jsem co jsem chtěla. Odpovědi na otázky.. Možná by bylo lepší ty odpovědi neznat. Ale před tím nemohu zavírat oči, tak jako to takovou dobu dělal Nick . Nechci se další dlouhé roky schovávat tady a spoléhat na to, že teď když už všechno vím Nick začne konečně něco řešit. Řekli mi, že jsem lovkyně, že pocházím z rodiny lovců, ta síla je v nás... Jaká síla? Žádnou nemám.. nejsem jako oni!

,, Jsi jí hodně podobná.." ozval se hlas za mnou a já se ani nemusela otáčet, abych poznala, že nově příchozí je Zira. Stoupla si vedle mě a zahleděla se na obraz dívky, na který jsem hleděla i já.
,, Megan Mc´Fallen.. O ní se vždycky v Oroloru hodně vyprávělo.. Byla něco jako legenda.. Dívka jenž zavřela bránu do podsvětí a sama zemřela jen, aby ochránila tento svět.." Ziřiny oči zamyšleně zkoumaly obraz. ,, Byla opravdu velmi statečná a taky silná.."
,, Tak v tom případě jí nejsem podobná.." namítla jsem a s povzdechem jsem se otočila k odchodu.
,, Možná to nevidíš, ale jsi.. Vidím jí v tobě. Vládneš dokonce mnohem větší silou než ona.. Cítím to!"
,, Tak to jsi se spletla!"
,, Ne.. Ty to zatím nechápeš.. Ale pochopíš to.. To že zatím svou moc neovládáš, neznamená, že jí nemáš.." Ziřiny oči se obrátily na mě. Její dlouhé zelené tělo působilo strašidelně a krásně zároveň. Majestátnost z ní jen vyzařovala, byla opravdu hrdá na to kým je a byla si jistá tím co cítí.. Nebyla to jen jistota byl to dar. Ona to opravdu věděla.. Znala všechny mé emoce.. Četla je z mé mysli tak jako se čtou slova z knih.


,, A kde je když jí nejvíc potřebuji? Kde je když se svět řítí do zkázy a zachraňovat ho musí upíři a vlkodlaci? Kde byla ta moc, když mi zabily matku? Kde byla ta moc, když mě Aron vydal démonům? Kde se schovala, když unesli Elis?" začala jsem plakat. To bylo to jediné co jsem v poslední době svedla. ,, Je vskutku krásné, že mám nějakou moc.. když jí nedokážu ovládat.. Nejsem jako Megan a nikdy nebudu jako ona.. Jsem jen hloupá holka.." řekla jsem a vydala se po schodech zpět k zrcadlu.
,, Moudrost nespočívá v samotných činech, ale v rozhodnutích.." Zaslechla jsem ještě dříve než jsem se objěvila na chodbě a hlas vodní víly ke mně přestal doléhat.


Venku panoval chlad a běloskvoucí vločky. Schody byli stále zasypané sněhem, stejně jako celé okolí, stejně jako koruny stromů, příjezdová cesta a střecha zámku.. Celé zahrady odpočívaly pod studenou peřinou.. Sněhové vločky mi dopadaly na vlasy i kabát a pomalu se rozpouštěly jakoby spadly na rozpálená kamna. Bylo celkem zajímavé to sledovat. Celou cestu, z oblohy až sem dolu, to byli sněhové vločky a sotva se dotknou lidské kůže,nebo kabátů, čepic, vlasů, stanou se z nich jen drobné kapky vody.. Tak rychle umírají, když jim stojíme v cestě a nenecháme je dopadnout až k zemi..


Z přemýšlení nad ledovými, ale krásnými vločkami mě probudilo až psí zavití.. Po krátké chvíli jsem si uvědomila, že to nebyl žádný pes, ale velký, šedý a mohutný vlk, který se ke mně právě blížil. V jeho těsném závěsu byl někdo další. Byl to další vlk, spíše vlče, bylo o mnohem menší než Liam ve své vlčí podobě, a na rozdíl od Liamovi šedé srsti tohle štěně vlastnilo černé zbarvení, až na tlapky, ty byly bílé stejně jako sníh. To musela být Carla.
Když oba vlci došli až ke mně Carla kolem mě začala pobíhat a poskakovat tak jako to dělají skutečná psí mláďata, jenže tohle nebyl pes, ani vlk, bylo to vlkodlačí dítě..


,, Tak tohle si jí chtěl ukázat?" zasmála jsem se, dřepla si a nechala Carlu, aby se ke mně přitulila.
,, Zdá se, že tu teď budeš mít někoho s kým si budeš rozumět Liame.." Vlk se na mě podíval a zdálo se jakoby přikývl. Pak se přímo přede mnou ten vlk i to štěně začali měnit. Až místo nich ve sněhu stála Carla a Liam ve své lidské podobě. ,, Působivé.." prohodila jsem směrem k Liamovi a mrkla na něj.
,, To ano.. takové věci se nevidí každý den..." připomenul mi Liam.
,, Už jsem si zvykla.. a ta malá nejspíš taky." odpověděla jsem mu a usmála se na dívku, která právě ve sněhu dělala andělíčky.. ,,Že jí není zima.."
,, Dětem není nikdy zima.." zasmál se Liam a v jeho zvláštně hnědých očích se zajiskřilo. ,, Je úžasná.. Nikdy jsem neměl tu čest s vlkodlačím dítětem.. Můžu jí pomoct, mohu jí učit tak jako Iver učil mě.." zasnil se vlkodlak.
,, To by bylo pěkné.."
,, Zase tu bude živo." rozzářil se můj kamarád. ,, Poslyš, musím si teď něco zařídit.. Vlkouši z města už jsou v zámku."
,, Vážně? Nikde jsem nikoho neviděla.. Nejspíš budou v katakombách.. Musím na chvíli za nimi, pohlídáš jí?"
,, Jasně.. Jen jdi, ukážu jí Rawen." navrhla jsem.
,, Dobrý nápad. Díky.." Liam se na mě usmál a neopatrně mě poplácal po rameni, pak už se vydal po schodech k zámku a zmizel ve starých vchodových dveřích..

,, Takže chtěla by sis pohladit mého koně?" usmála jsem se na dívku, ta pokývla hlavou a zvesela mě chytila za ruku.
,, Viděla si mě? Viděla si co mě Liam naučil?" Dívčina od zimy zčervenalá tvář zářila radostí.
,, Jasně, že jsem to viděla, byla jsi úžasná, jsi od přírody talent.."
,, Můžu to ještě někdy zkusit?"
,, Jistě, ale raději počkej na Liama.." odpověděla jsem Carle a vedla jí po zasněžené pěšince ke stájím.
,, A kdy se vrátí?" ptala se nedočkavě.
,, Nemusíš mít strach, času na to budeš mít víc než dost.. Zapoměla si? Teď budeš doma tady.."
,, Chci vidět toho koně!" prohlásila Carla najednou jako by už zapomněla o čem jsme mluvili. Pustila mou ruku a rozběhla se do stáje zatím co já se jí marně snažila dohnat. Ztěžka jsem se brodila sněhem, zatím co ona po něm tančila tak zlehka jakoby nevážila víc než pírko.


,, Jsou krásní že?" zeptala jsem se, když jsem vešla do stáje. Carla už stála u Rawen a marně se snažila dosáhnout na její hřívu. Rawen se nad dívkou však slitovala a sklonila hlavu tak, aby si jí mohla Carla pohladit.
,, Je nádherná.. Taky chci koně!" Dívčiny oči se upíraly na Rawen, jakoby pro ní v tu chvíli neexistovalo nic jiného.
,, Vlastně to není, jen tak obyčejný kůň.." můj hlas se stišil. Teď jsem téměř šeptala.
,, Vážně?"
,, No ano, povím ti pravdu, ale je to tajemství!" upozornila jsem jí. Carlino obočí vyjelo mírně vzhůru.
,, Tajemství? Nikomu ho neřeknu.. slibuju.."

,, Dobře.. tito koně.. jsou vlastně pegasové.."
,, No páni.. jak to?" zeptala se a znovu se otočila k Rawen. A tak jsem Carle řekla vše co jsem věděla o pegasech a ona tam stála a bedlivě mě poslouchala, zatím co se usmívala a bezstarostně si hladila hebkou srst mého koně. Možná to pro ní bylo všechno jenom hra, zřejmě to nebrala moc vážně, ale asi to tak bylo lepší, byla přeci jen ještě dítě a nikdo nemá právo jí dětství brát.


Dlouhou dobu jsme ještě strávily ve stájích a povídali si o koních a pegasech, taky o vlkodlacích a o jejím novém domově. Vlastně uplně ze všeho měla radost. Byla stejná jako já, když jsem byla v jejím věku. Kdyby mi v té době někdo řekl, že démoni jsou skuteční tak bych si zatleskala a šla bych je hledat. Kdyby mi někdo řekl, že existují pegasové, skočila bych s koněm z útesu.. Ale ta doba je dávno pryč a bylo pěkné mít tu aspoň malou připomínku těch dnů.


,, Nemáš hlad? Pojď, půjdeme se najíst." nabídla jsem Carle a ta bez meškání vyběhla ze stájí. Já jsem ještě pohladila Rawen a pak už jsem se chystala jít za Carlou, když v tom ke mně dolehl známý hlas.
,, Ahoj Sam.." otočila jsem se za hlasem a pohled mi spočinul na vysokém vyhublém muži, jehož tvář se zdála téměř bez výrazu. Jeho tmavě zelené oči se dívaly jakoby skrze mě.. Jako bych tam ani nestála, ale přes to mluvil ke mně.

,, Arone?" nevěřila jsem svým očím. Rychle jsem přiskočila k němu a uštědřila mu takovou facku až mu na bledé tváři zůstal rudý otisk mé ruky. Aron tam jen dál stál a nic neudělal.
,, Jak se tu můžeš po tom všem ještě ukázat, jsi zrádce!" křičela jsem.
,, Nemáš ponětí o čem mluvíš.. Netušíš jak moc mě to všechno mrzí.." řekl bez emocí.
,, Mrzí? Jestli tě to mrzí tak si se neměl přidat k nim!"
,, Nemáš ani ponětí proč jsem to udělal.. Lituji toho, ale teď už je pozdě.."
,, Ano, to máš pravdu, je pozdě! Zmiz odtud!" přikázala jsem mu a odstrčila ho.
,, Nemůžu, přišel jsem ti předat vzkaz.." Najednou vypadal jakoby měl každou chvíli omdlít. ,, přišel jsem ti říct, že z tvého domu nezbylo nic, všechno shořelo na prach.. Teď jsou na řadě tvý blízcí, pokud neodejdeš se mnou.."


,, Můj dům? Oni zničily můj dům?" Nevěřila jsem vlastním uším, to co říkal nemohla být pravda.. K čemu by jim to bylo, nemohli přeci jen tak zničit celou mou minulost, celé mé dětství, dům, ve kterém jsem vyrůstala, dům mojí matky, dům lovkyně.. ,, Lžeš!" udeřila jsem na něj.
,, Ne Sam, nelžu, ale Agares je velkorysí.." Aron sklonil tvář k zemi, jako by se mi nechtěl dívat do tváře. ,, Slíbil, že pokud se vzdáš, že pokud odejdeš se mnou, tak celý zámek zůstane nedotčený, nikdo z tvých přátel nebude zraněn nebo zabit. Všichni budou moci žít jako do teď, nikdo už nepřijde o život.. Ani Elis, Iver, Nick, nikdo na koho jen ukážeš prstem.. výměnou žádá jen tvůj život.. Rozmysli se Sam, jeden život za životy tvých přátel..." Konečně na mě znovu pohlédl. Pozvedl svůj zrak a bez mrknutí na mě hleděl, provrtával mě prosebným pohledem.
,, Všichni mí přátelé?.." opakovala jsem. ,, Mohli by dál žít, mohla bych je zachránit..." ale zatratíš životy tisíců dalších, ozval se hlas v mé hlavě, který stále ještě jednal racionálně.


,, Můžeš je zachránit! Prosím!" Aron téměř žadonil. ,, Už není mnoho času! Prosím pojď se mnou, prosím!"
,, Já … já nemůžu odejít.. Když to udělám, všichni zemřou.." v tu chvíli se jakoby v dáli ozval zvláštní zvuk, nejdříve jsem ho nechtěla vnímat, ale pak jsem si uvědomila co to bylo za zvuk. Brána se otevřela.

,, Carla!" vykřikla jsem. ,, Co si to provedl Arone!" dříve než mi stihl odpovědět už jsem vyběhla ze stáje a co nejrychleji jsem běžela k bráně, nohy mě unášely takovou rychlostí, jako by snad ani nepatřily mně, jako bych je už neovládala, jako by žily vlastním životem. ,, Carlo!" volala jsem když jsem již z dálky viděla malou dívenku jak po hlavní silnici míří k muži stojícímu opodál. ,, Carlo stůj!" ale ona mě nevnímala. Už byla téměř u toho muže, vypadal staře, jeho tvář byla poznamenána léty, které mu na obličeji vytvářely vrásky, jeho oči, ale stále vypadaly mladě a živě, hleděl na dívenku a mile se usmíval, dívka k němu mířila téměř s radostí.

Když už byla téměř u něj. Muž přímo před ní změnil vzhled. Jeho tvář omládla a usadily se na ní tvrdé rysi, před chvílí ještě šedivé vlasy byli teď černé jako uhel a dlouhé. Jeho tělo, které se opíralo o hůl se teď vzpřímilo a zesílilo. Tohohle muže už jsem viděla několikrát, poprvé to bylo než jsem odletěla z Ameriky, poprvé jsem ho zahlédla na hřbitově a již tehdy mě děsil.


Zastavilo se mi srdce, když Rimmon dívku chytil pod krkem až vykřikla, snažila se mu vykroutit, ale její slabé, malé tělíčko nemělo proti té stvůře šanci. Nedaleko od brány jsem se zastavila. Aron se objevil vedle mě.

,, Nech jí slyšíš!" Křičela jsem. Aron se proměnil v havrana a přelétl na stranu nepřítele, poté se znovu zhmotnil a zamířil k dívce. ,, Slíbil si, že se jí nic nestane!"
,, Zmlkni!" zakřičel na Arona Rimmon a dříve než mebral stačil cokoliv udělat zhroutil se k zemi v bolestech.
,, Chceš jí?" zeptal se démon.
,, Tak si pro ní pojď!" v ruce se mu náhle cosi zalesklo. Byla to dýka. Malá stříbrná dýka, která teď rychle a velmi jistě mířila k dívčiným zádům. Děvčátko se zmítalo, křičelo, ale démon jí pevně držel pod krkem až téměř nemohla dýchat. Znovu jsem se rozběhla, chtěla jsem jí zachránit, ale bylo už pozdě. Dýka jí projela zády, razila si cestu drobným hrudníkem až se objevila na druhé straně. Tělo mě přestalo poslouchat když jsem hleděla na to jak se na jejím oblečení rozpíjí rudá skvrna, jak se její vytřeštěné oči pomalu zavírají, jak jí po tvářích stékají slzy, poslední slzy malého vlka. Démon jí konečně pustil a jí se ihned podlomila kolena, ta malá, nevinná dívka, která měla mít celý život před sebou, která teprve měla poznat co je zač, to bezbranné děvčátko bylo mrtvé, zhroutilo se k zemi jako panenka, se kterou už si nikdo nechce hrát. Ve sněhu se ihned objevila krvavá skvrna.

,, Carlo! Né!!" zakřičela jsem. V tu chvíli se ve dveřích zámku objevil Liam, něco na mě volal, ale já už ho nevnímala. Horká krev se ve mně hromadila, cítila jsem, jak se mi vztek rychle vkrádá do mysli, jak zaplňuje moje tělo, na malou chvíli jsem měla před očima temno. Pak jsem znovu viděla jasně. Už jsem byla téměř u brány, ta se přede mnou rozrazila jako by do ní zatlačila neviditelná síla. Mířila jsem přímo k démonovi, který se jen smál.


,, Né!" zakřičela jsem znovu, natáhla jsem před sebe ruku a z ní z nenadání vyšel silný proud energie, který démona odmrštil daleko, někam mezi stromy. Nevěděla jsem, jak jsem to dokázala, ale bylo mi to jedno, v tu chvíli mě zajímalo jediné, Carla.

Doběhla jsem až k dívce a zůstala jsem stát nad jejím bezvládným tělem. Přes slzy, které mi zaplavily tváře jsem vše viděla zkresleně. Klesla jsem na kolena a přitáhla si tělíčko dívky k sobě. Otočila jsem jí tváří k sobě. Ještě jí na dlouhých řasách zůstalo několik slz, ale jinak vypadala klidně, smířeně. ,, Carlo?.. Prosím, otevři oči.. otevři oči.. prosím..." plakala jsem, ale dívka se neprobouzela. Byla mrtvá, už jí nic nemohlo vzkřísit, byla mrtvá a její duše už tu nebyla.


,, Podívej se.. Podívej se co jsi provedl Arone... Tak se koukni!!!" vykřikla jsem na černovlasého mladíka, který se právě sbíral ze země..
,, Tohle jsem nechtěl, netušil jsem co udělají, slíbili, že nikomu neublíží.. Tohle jsem nechtěl.." Šeptal a blížil se ke mně. Uslyšela jsem zavití od zámku, už k nám mířil Liam ve své vlčí podobě. Z druhé strany už se vracel Rimmon. Ani jsem se nemusela soustředit, abych bránu, která se přede mnou před chvílí sama otevřela zase zavřela. ,, Promiň Liame.." zašeptala jsem.. V tu chvíli už k nám dorazil Rimmon, ucítila jsem silnou bolest a pak se mé oči zavřely, pohltila mě temnota, tma, ve které se stále opakoval ten a samý obraz, Malá, černovlasá dívka, která se bezmocně zmítá v démonově náručí a pak bez života klesá k zemi.....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Azzy Azzy | Web | 24. srpna 2014 v 7:32 | Reagovat

Škoda, že přes internet nejde poslat testovací vzorek. To bych Ti jinak jeden poslala :)

Musím říct, že i když tento druh příběhů mi nic moc neříká, líbí se mi, jak je to psané. Jen jestli si můžu dovolit - trochu mě odrazují ty hrubky :)

P.S. vše nejlepší k narozeninám.

2 Lukáš Lukáš | Web | 24. srpna 2014 v 11:04 | Reagovat

Zdravím,

á málem bych taky zapomněl... vše nejlepší k dalším narozeninám Vlasto :)

S pozdravem, Lukáš.

3 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 24. srpna 2014 v 14:40 | Reagovat

[1]: To je škoda no, ale co se dá dělat.. Jinak moc děkuju za přání.. a co se týče těch hrubek :-D :-D nepíšu ve wordu a tady se mi to neopravuje, jsem líná to po sobě číst :-D

4 Eamane Eamane | Web | 26. srpna 2014 v 20:30 | Reagovat

Strašně se ti chci omluvit, že poslední dobou nečtu, mě samotnou to mrzí, protože chci, ale prostě nemám ten čas ... Přeji ti Vše nejkrásnější :)

5 Lory Lory | Web | 1. září 2014 v 12:57 | Reagovat

Tak jsem na to přišla s trochou zpoždění, za což se omlouvám, ale dodatečně všechno nejlepší :)
Už jen dvě kapitoly? Bude mi to vážně chybět. No, máš ale tedy velké  štěstí, že jsem se dneska nemalovala, protože bych nejspíš měla taky značně rozmazané oči. Chudák, to si nezasloužila. Ale jak si řekla, občas si jde příěh vlastní cestou. Těším se na pokračování :)

6 Markeet Markeet | Web | 1. září 2014 v 17:59 | Reagovat

Ahoj :-) soutěž skončila a já ti opravdu moc děkuji za tvojí ochotu a hlasy :-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama