Kapitola 29 - Sněhová víla

18. srpna 2014 v 20:19 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Tak a je tu další kapitola.. Možná v ní bude sto tisíc chyb, protože když jsem jí psala tak jsem byla totálně naštvaná, jelikož jsem jí musela celou přepisovat, protože mi počítač jaksi smazal všechny dokumenty na flešce a tak jsem přes slzy vzteku ani neviděla na písmenka, tak se kdyžtak omlouvám, protože se mi to ani nechtělo kontrolovat jak jsem byla naštvaná :-D



Seděla jsem u toaletního stolku a tupě zírala do naleštěného zrcadla. Moje oči byli napuchlé a tváře začervenalé od pláče. Vypadala jsem jako bych právě vstala z mrtvých. Má nateklá tvář byla bez výrazu a vlasy stažené do dlouhého copu působyli i tak rozcuchaně.. Vypadala jsem jako živoucí mrtvola, dokonce jsem se tak i cítila..
Přede mnou ležel rozevřený Nickův deník, ale já už jsem nebyla schopná se do něho podívat, stejně mi nic z toho co jsem z něho vyčetla nedávalo smysl.. Bylo to tak zmatené...Jen poznámky někoho kdo o tomto světě věděl už vše, kdo se do toho světa narodil... Nebyla to žádná příručka pro nováčka klubu.. A tak, ať jsem hledala jak jsem hledala, jsem se nedozvěděla nic co by mi pomohlo se v tom zorientovat... Takže co zatím vím? Můj strýc, není můj strýc, je to upír a Liam s Iverem jsou vlkodlaci... No co, o nic nejde, tohle znám z knížek a seriálů.. Aron je mebral, dokáže se proměnit na jakékoliv zvíře a navíc má podle tohohle deníku také léčitelské schopnosti.. Ti tři rádoby gotici jsou démoni.. s neuvěřitelnou silou.. a proti těmto tvorům z podsvětí, což je asi něco jako jiná dimenze stojím já.. Kdo jsem já? Jsem poslední lovkyně, prostě čarodějka, jenže jaksi nemám žádnou moc... Jak je to možné?
Z přemýšlení mě vytrhlo tiché zaklepání na dveře.



,, Dále!" vyzvala jsem nově příchozího a v tom okamžiku se dveře pomalu otevřely. Do pokoje vklouznul Liam a když spozoroval malou dívku spící na mé posteli, velmi pomalu a opatrně za sebou zase zavřel, tak že nebylo slyšet ani cvaknutí kliky..
,, Mám teď chvíli čas, tak jsem si říkal, že bych se stavil a podíval se jak to zvládáš..." zašeptal a upřel na mě svůj pronikavý pohled.
,, Jo jde to.. Ta malá před chvílí usnula.. Měla spoustu otázek a já jí na ně nedokázala odpovědět.. Ty zápisky.." řekla jsem a vzala deník do ruky. ,, jsou k ničemu!!" potom jsem jej hodila na zem jako bezcenný kus papíru. Liam je sebral a položil je znovu na stolek.
,, Řekni mi něco víc! Chcí vědět všechno!" prosila jsem mladého vlkodlaka a ten udiveně pozvedl obočí.."
,, Všechno? Nemohu ti říct všechno, nejsem zrovna odborník, ale myslím, že něco víc ti říct mohu..."

,, Fajn, tak kde začneme? Víš mám pocit, že když budu vědět víc, tak to.."
,, Tak to pro tebe nebude tak složité.." dořekl větu za mě.. ,, Tak co začít u vlkodlaků? Nickovi zápisky jsou značně nevyhovující co se týče vlkodlaků..."
,, Dobrá.. Poslouchám.." řekla jsem, zvedla se ze židle a uvelebila se na posteli vedle malé vlkodlačí dívky. Liam začal přecházet po pokoji a přitom se rozhlížel po stěnách jakoby hledal pavouky, kteří se v těchto starých místnostech jistě schovávají. Svým pohledem zvláštně hnědých očí prozkoumával každou píď jakoby snad sám zapoměl co tu dělá..

,, Takže?" zeptala jsem se a on se konečně zastavil přímo uprostřed pokoje. Sepjal ruce za zády a zadíval se před sebe vědoucím pohledem starého profesora historie..
,, Takže... Tvůj strýc nosí všechno v hlavě a myslí si, že to dělají i ostatní.. což si asi už poznala že?" trochu se usmál a důležitě pozvednul obočí. ,, Jenže to není pravda.. Takže začnu uplnou pravdou o vlkodlacích.." zhluboka se nadechl a začal. ,, Víš je spousta druhů vlkodlaků... Když tě vlkodlak kousne nemusí se z tebe nutně stát jeden z nich.. Jsou i tací, kteří se nepromění. To samé platí i u potomků vlkodlaků.. Nemusí se z nich nutně stát vlkodlaci... Další věcí je stárnutí... Někteří vlkodlaci stárnou stejně rychle jako lidé... Jiní jakoby nestárli vůbec... Jiní stárnou velmi pomalu.. a když je dítě vlkodlakem stárne obyčejně jako člověk do určitého věku.. pak se jeho stárnutí jakoby zastaví.. tedy ne uplně.. Jen je to stárnutí extrémě pomalé.. Podívej se třeba na mě.. Je mi už přes třista let a jsem stále fešák.." No jistě, to jsem si mohla myslet, Liam je vždy tak skromný..

,, A co tvůj děda?"
,, Můj děda stárnul pomalu.. Když se stal vlkodlakem bylo mu myslím kolem třiceti.. Od té doby stárnul pomalu... A teď..." řekl a na chvíli se zamyslel.. ,, Teď už je asi vážně starý..."
,, Mluvíš tu o svém dědečkovi!" připoměla jsem mu.
,, Já vím.. Ale je pořád silný... Popravdě si myslím, že začal skutečně stárnout když se přestal měnit, jakoby..."
,, zličtěl.." doplnila jsem ho.
,, Jo.. asi tak..." znovu se na chvíli odmlčel.. ,, No a co se týče té přeměny.. Můžeme se měnit kdy chceme.. Jíme to samé co jíte vy lidi.. Podstatě jsme jako vy, jen s tím rozdílem, že žijeme často dýl, také jsme krásnější a samozřejmně se umíme měnit ve vlky..."

,, A upíři?" zeptala jsem se.
,, No, ti se neumí měnit ve vlky.. a taky nejsou tak okouzlucí jako my.. Přeci jenom koho by přitahoval led?" žertoval Liam.
,, Ale ne, já myslela jak je to s nimi, čím se živý?"
,, Upíři ujíždějí na Bio..." dělal si legraci. ,, Teda zvířecí krev je pro ně mnohem lepší a chutnější než lidská... ta už je moc skažená..." přešel k židli, na které jsem před chvílí seděla já a posadil se. ,, V krajních mezích dokáží přežít i na krvi lidí, ale to se příliš často nestává.."
,, Proč ne?" zeptala jsem se.
,, No protože by z těch lidí potom byli upíři.." odpověděl a zahleděl se ven z okna.
,, A nebylo by to dobře? Bylo by víc těch co by vám pomohli v boji proti tomu Agaresovi."

,, Víš je lepší když si lidé žijí své životy, bez toho, aby tušili co číhá ve stínech..."
,, To chápu... Ale jestli Agares propustí toho Sargatanase tak stejně všichni zemřou.. Není to teda jedno?"
,, Jenže on se sem nedostane!" Prohlásil mladý vlkodlak rozhodně.. ,, Nikdy! Raději bych tě celý život držel tady, než abych někomu dovolil, aby ti ublížil!" jeho hlas potemněl a jeho oči se téměř proměnily v planoucí oheň. Zasmála jsem se.
,, To máš o mě takový strach vlku?"
,, Chtěl jsem říct, než abych někomu dovolil sem pustit další démony.." opravil se. Ve stejnou chvíli se dítě spící na mé posteli probudilo. Rozespalé oči černovlasého děvčátka se upřely na Liama. Ten se usmál a pohled jí oplatil.
,, Kdy se vrátím domu?" zeptala se a vstala.
,, Víš.." začal Liam. ,, Teď už jsi doma tady." řekl a také vstal. Přešel ke Carle a chytil jí za ruku. ,, Nechceš jít se mnou ven, něco ti ukážu.." Carla přikývla a otočila se ke mně.
,, Příjdeš?" zeptala se a já zamrkala údivem.

,, Jasně, za chvíli jsem tam.." slíbila jsem a zamávala děvčátku na rozloučenou. Ta se usmála a společně s Liamem zmizela z pokoje. Já jsem ještě chvíli seděla na posteli a přemýšlela jsem o Elis a Nickovi.. Jak se Elis asi musí cítit? Co jí provedli? Co provedli Nickovi?.." To vše se mi honilo hlavou.. Přišla jsem si jako špatný člověk, když jsem tam jen tak seděla na místo toho, abych je zachránila.. Ale musela jsem důvěřoval Iverovi a jeho přátelům, já sama totiž nic nezmůžu.. Jestli je někdo zachrání tak oni...Jsem jen přítěž... Pro všechny.. pro celý svět.. Čarodějka, která vlastně ani neví jak se čaruje.. Asi jsem výsměch naší rodiny. Matka proti nim bojovala a zemřela.. A otec? Ten o tom celém musel také vědět, také zemřel v boji proti nim. Jen já jsem stále tady.. a stále jsem nic nedokázala...

Nemohla jsem už dál poslouchat své vlastní myšlenky, které mi hučely nepříjemně v uších stejnou intenzitou jako když se po kolejích řítí vlak marně se snažíc zabrzdit.
,, Už dost!" Zakřičela jsem, vstala z postele a vystřelila z pokoje jako šíp vystřelený z toho nejlepšího luku. Běžela jsem dlouhou chodbou až jsem se dostala do druhého křídla zámku. Proplétala jsem se mezi pokoji, abych konečně mohla stanout před velkým zrcadlem s pozlaceným rámem. Hleděla jsem do toho zrcadla, ale už jsem neviděla sebe, události v posledních dnech mě změnily.. Už jsem to nebyla já... Ale čím jsem, když nejsem sebou?

**

,, Chci aby se vrátil do domu kde bydlela ta lovkyně, znič ho, znič ho na popel.. Ať Samantha pozná, že jí můžeme vzít všechno na čem jí záleží, její matku, její přátelé, třeba i její vzpomínky!" Agaresův hlas se nesl místností až k jeho bratrovi stojímu u protější zdi.
,, Vrátíš se do toho domu a obrátíš ho v prach! Zničíš všechno! Ať si ta lovkyně uvědomí, že po zničení vzpomínek následuje likvadace přítomnosti!" Fallier přikývnula bez jediného slova se vytratil z místnosti. Ve stejnou chvíli se v pokoji objevil Aron společně s Rimmonem.

,, Pane, Lord Torys, už dorazil do zámku.. O všem ví.. Už chystá oddíl.. a Iver svolává vlkodlaky a víly z okolí.." Vypověděl Aron a sklopil hlavu k zemi.
,, Ubožáci.." zasmál se Agares. ,, Oni si se mnou chtějí měřit síly?" Torys ty tvory povede na smrt..." řekl jen tak mimochodem a pokračoval. ,, Co ještě si zjistil? Je možnost jak Samanthu vylákat ven?"
,, To nevím pane... Ale..." Aron se zarazil a pevně sevřel oči jako by si přál být neviditelný.
,, Ale co?" Naléhal démon.
,, Ale Torys nepřišel sám.. Byla s ním Anna.. A to děvče co jste nechali proměnit.."
,, To vlkodlačí mládě?" ujišťoval se Agares.
,, Ano.." zněla Aronova odpověď...
,, výborně.. Vratíš se tam a uděláš přesně co ti řeknu!" Agares se povýšeně usmál a jeho už tak bledá kůže ještě více zbělěla.



**

Kolem opuštěného domu panovalo nepřirozené ticho. Stará kašna byla z poloviny přikrytá pokrývkou ze sněhu stejně jako schody vedoucí ke dveřím, jejíž nátěr byl oprýskaný a starý již před několika lety. Odhalené koruny stromů se třepotaly v mrazivém zimním větru a schazovaly tak na zem další nánosy bílého sněhu. Několik sněhových vloček dopadlo na tvář osobě jež postávala před bránou a hodnotila situaci. Po chvílce váhání ta osoba vkročila na zahradu a brodila se sněhem až ke kašně. Tou osobou byl mladý muž s barvou vlasů stejnou jakou mají sněhové vločky a s očima stejně černýma jako uhel.


,, Jdi pryč!" Zakřičel někdo a dříve než se démon stihl otočit jej zaplavila vlna mrazivé bolesti. Tělo mu začal pokrýval slabý nános ledu, jakoby se začal měnit v rampouch. Bez toho, aby se otočil za bytostí jenž na něj zaútočila se Fallier otřásl a přenesl se o několik kroků dál. Konečně zahlédl tu jenč na něj zaútočila. Byla to sněhová víla. Nádherná sněhová víla. S pohledem stejně chladným jako led, kterým zaútočila na démona. Byla oděná do bílých dlouhým šatů a vznášela se nad zemí jako nádherný přízrak. Bledé, dlouhé ruce měla napřažené před sebe a téměř nebylo možné rozpoznat zda vůbec dýchá nebo ne. Ve tváři vypadala jako porcelánová panenka, stejně tak krásná a křehká. Ale její plavé vlasy a bílý oděv jí propůjčovaly spíše vzhled anděla než sněhové víly, která každé jaro usíná a probouzí se s prvím zimním sněhem.

,, Povídám ti oddejdi démone! Nebo ti ublížím!" Křičela, ale hlas se jí třásl. Jiní by řekli, že zimou, ale démon dobře věděl, že má strach.
,, Vyhrožuješ mi? Víš ty kdo já jsem? Jsem Fallier vílo, Agaresův bratr!" prohlásil výhružným tónem a víla jen vytřeštila oči.. Chvíli mlčela a pak promluvila. ,, Je mi jednokdo jsi, ale tohle je dům lovkyně a ty tu nemáš co pohledávat!"
,, A nepřemýšlela jsi nad tím jak je možné že tu jsem?" Víla mlčela. ,, Tvoje lovkyně je mrtvá! A její dcera brzy půjde za ní!"
Rozhostilo se dlouhé ticho. Dokonce ani vítr neševelil v korunách starých stromů.
,, Lžeš!" zvýšila víla hlas.
,, Nelžu, to že tu jsem je toho snad důkazem.. A pokud nechceš, abych já ublížil tobě, tak odejdeš!" Fallier mluvil klidným hlasem, jakoby si povídal s dávným přítelem. Sněhová víla se snesla na zem a zabořila své štíhlé nohy do sněhu.
,, A kdo.. Kdo to má na svědomí?" zeptala se s rukama stále napřaženýma před sebe.
,, Co myslíš?" zasmál se Fallier.
,, Laurent?..." zašeptala ta víla, téměř neslyšně a v očích se jí zableskla hrůza.
,, Kdo?" nechápal Fallier, to jméno slyšel poprvé.
,, Nikdo.." vzpamatovala se víla když si uvědomila co řekla. ,, Zabil jí jeden s tvých bratrů! Že je to tak?!"
,, Tak přeci jen nejsi tak hloupá.. A teď jdi pryč, mám tu práci.. tohle místo srovnám se zemí..." řekl a otočil se k domu.
,, Říkám ti nedělej už ani krok, nebo tě zabiju!" vykřikla víla, ale démon se jen zasmál a vyrazil ke schodům.
,, Stůj! Slyšíš?! Řekla jsem, zastav se!!" zvolala a v tu chvíli Falliera zasypal velký nános sněhu. Znovu se otočil k víle, ale to už k němu mířilo tisíce ostrých střípků ledu. Jen tak tak stačil led mávnutím ruky proměnit v popel, který se pomalu snášel k zemi a pokryl tak bílou zemi černým nánosem. Dříve než se Fallier stačil vzpamatoval víla prolétla kolem něj takovou rychlostí až ho srazila k zemi a vlétla do domu.

,, To už by stačilo!" rozčílil se démon vstal a vrazil do domu.
,, Kde jsi?" zakřičel démon do ticha, které v domě panovalo. ,, O co ti jde vílo?" Z druhého patra se ozvaly tiché kroky. Dříve než by kdo stačil mrknout se Fallier rozplynul a znovu se zhmotnil v pokoji v druhém patře přímo za vílou, která právě v ten okamžik nechala zničit jednu ze stěn pokoje. Víla došla k traskám bývalé stěny a sebrala cosi červeného co teď leželo na zemi. Když se Fallier podíval pozorněji zjistil, že je to nějaký zápisník, možná kniha v červených, zaprášených deskách. ,, Co to je?" zeptal se démon. Víla se teď otočila k němu a významně na něj pohlédla. ,, Teď je ten dům tvůj.." zašeptala a vylétla oknem ven. Fallier věděl, že to mohla být klidně kniha zaklínadel, nebo deník lovkyně, který by se démonům velmi hodil. Proto ani chvíli neváhal a vyrazil za vílou.


Démon pronásledoval to překrásné stvoření nad korunami stromů a přitom se snažil jí popálit ohněm, který mu vycházel z dlaní. Až se mu to nakonec podařilo a dívka s výkřikem dopadla k zemi. Fallier se pomalu snels nedaleko ní a sledoval jak se víla snaží postavit na nohy. Musela se velmi snažit, aby znovu neupadla, zřejmně si ublížila, když se řítila skrze větve stromů, její tvář teď byla samý šrám stejně jako ruce. A krásné dlouhé šaty byli také potrhané, ale tu zvláštní knihu stále pevně svírala v rukou.
,, Dej mi to a nechám tě jít." učinil jí Fallier nabídku.
,, Stejně by si mě nedokázal zabít.." zasmála se víla, ale z očí se jí řinuly slzy. Ohlížela se kolem sebe až konečně zahlédla rampouch visící z jednoho ze stromů. Natáhla k němu ruku a rampouch se zlomil jakoby se ho dotkla poté ho přitáhla až před sebe a pohybem ruky z něj nechala vytvarovat dýku. Ta ledová dýka se před ní vznášela jakoby jí držela neviditelná ruka připravená bodnout.

,, Oheň.. zašeptal Fallier. Oheň byl nejlepší a nejrychlejší způsob jak se zbavit sněhových víl. Světlovlasý démon před sebou nechal vytvořit ohnivý plamen , který olizoval až příliš se sklánějící větve a rozpouštěl sníh v nejbližším okolí.
,, Nenuť mě k tomu vílo!"
,, Zemři démone!" křikla a vyslala dýku proti Fallierovi.. Ten jen vytřeštil oči a vyslal proti dýce svůj ohnivý plamen. Ten pohltil dýku, proměnil jí v nic a pak se zaryl přímo do hrudi překrásné sněhové víly. V místě zásahu se její sněhově bílé šaty zbarvily do černa. Víla chvíli jen hleděla před sebe, jakoby se nic nestalo. Pak upustila tu knihu a sama se pomalu zhroutila k zemi.

,, Ne..." zašeptal Fallier a vyrazil k víle ležící na zemi. Dříve než však stačil dorazit až k ní víla naposledy vydechla. Její hruď se přestala vzdouvat a její jasně modré oči se zavřely. Démon k ní poklekl a pevně sevřel její chladnou dlaň v té své.. Po tváři jí ještě stále stékaly slzy.. Rány na rukou i na obličeji jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizely. Teď vypadala jakoby jen spala.. Fallier čekal až skutečně odejde. Chvíli se nic nedělo. Pak se ale rozvířil vzduch a ten nádherný anděl, ta chladná sněhová víla se sama začala měnit ve sněhový prach, který vítr nakonec odnesl daleko, daleko od všeho zlého.



Démon zůstal sám, jen v dlani mu zbylo pár drobných smítek sněhu, která se nakonec proněnila v nepatrné kapky vody. Nyní bylo o další vílu méně.. Fallier vstal a došel k tomu co ta víla před chvílí upustila na zem. Nebyla to žádná kniha, ale skutečně to byl deník mrtvé lovkyně. Bělovlasý démon jím začal listovat až se zastavil na jedné z mnoha stránek. Chvíli nehnutě četl slova napsané na zažloutlou stránku..

,, Laurent..." zašeptal, zavřel deník a vydal se lesem zpět k domu..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lory Lory | Web | 19. srpna 2014 v 17:45 | Reagovat

Oh tak to věřím že si byla vzteky bez sebe. Ale moc překlepů tam ani není.
To bylo dobré přirovnání jak Liam chodil po místnosti a hledal pavouky :D stejně tak to "je mi 300 let a pořád jsem fešák" xD Docela dost jsem zvědavá co se stane dál až se dostane do toho domu... a co všechno se dozví z toho deníku.  Tahle část se mi strašně líbila,  jen mije líto té víly.  To byl dost nefér boj ledu proti ohni...

2 Lukáš Lukáš | Web | 20. srpna 2014 v 17:10 | Reagovat

[1]: jo... nebyla špatná, docela dobře se zde pracuje s imaginací :)

3 Patas One Patas One | Web | 21. srpna 2014 v 8:25 | Reagovat

Taktéž rád píši povídky. A právě proto si tak rád čtu povídky cizí ;) Píšeš pěkně, jen mohla ta kapitola být delší =D

Kdybys měla čas, rád tě uvidím na svém blogu. Věřím, že si najdeš něco, co tě zaujme a obohatí ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama