Červenec 2014

Máme duši a cítíme..

31. července 2014 v 16:30 | Wiky Dream |  nespravedlivý osud
Poslední dobou se nějak moc zaměřuju na hnusný témata, ale všechno to jsou věci co se doopravdy dějou, takže před tím nebudu zavírat oči.. téma jako téma.. Tentokrát jsem napsala příběh, který dokazaju že spousta lidí opravdu nemá srdce, že je tu hodně takových co nejsou krutí a zlý jen na lidi, ale i na zvířata... A to mě prostě štve víc než ubližování lidem.. Jsem hold taková, ale zvířata jsou prostě taková bezbranná tvorové a my jsme schopni jim ještě ublížit.. Teda, já ne...

Mé nemotorné packy se pomalu a neobratně sunuly k pohovce... Plížil jsem se po zemi jako bych na ní stál prvně. Byl jsem trochu zmatený a jediné co jsem viděl byl obrys lidské postavy sedící na pohovce.. Někdo na mě cosi volal, pak mě vzal do náruče a láskyplně mě hladil po břiše a za ušima.. To jsem vždycky miloval, drbání za příliš velkými oušky... Pak mě ten někdo houpal v náručí dokud jsem konečně neusnul..A tak to bylo každý den, plné bříško, hlazení a láska.. Nebo aspoň zdánlivá láska, bylo to něco o čem jsem myslel že je láska.. Myslel jsem, že tento člověk mě miluje stejně jako já jeho, že mu můžu věřit, že to je osoba, které budu věrný, a které můžu věnovat svůj vlastní život... Byl bych schopný za tu osobu dýchat.. Postavit se před ní a v nouzi za ní bojovat do posledních zbytků sil, nikomu bych jí nedal.. Nenechal bych nikoho ani v nejmenším ublížit mému člověku.. Jen kdyby mi ten člověk dal šanci..


Ale ani jsem nestihl předvést jak moc jsem statečný, co vše bych pro svého člověka udělal, klidně bych se obětoval, ale nestihl jsem to... Dříve než jsem něco dokázal ve mě můj člověk ztratil naději.. Už jsem nebyl tím roztomilým štěnětem.. Už jsem se nekolébal po zemi a nekňučel, už jsem nebyl akorát do dlaně.. Vyrostl jsem ... Lidé zřejmě nemají rádi když něco roste... Dříve než jsem se nadál mě můj člověk opustil.. Netušil jsem proč, netušil jsem co jsem udělal špatně.. V jednu chvíli jsem byl u něj a v druhou chvíli tady... Daleko od svého člověka.. Daleko od čehokoliv co bych mohl milovat... Nechápal jsem proč.. Proč jsem skončil mezi odpadky jako obal od sušenky.. Proč mě můj člověk nechal tady? Na tak hrozném místě.. Samotného... Můj člověk odešel.. Bez ohlédnutí, bez vysvětlení, bez slz.. Neplakal, ale já ano.. A nikdy jsem plakat nepřestal.. nikdy..


Za tu dobu co žiji tady mezi odpadky už konečně chápu proč mě zde můj člověk nechal. Protože lidé prostě takový jsou, jsou sobečtí a bezcitní..Za svůj krátký a špinavý život zde jsem se setkal s mnoha lidmi a přál jsem si, aby mě milovali, aby pochopili že i já jsem živý tvor, že mi všichni, děti ulic jsme živý tvorové a že dokážeme být vděční.. Jenže lidé to nikdy zřejmně nepochopí.. Oni si kopnou, oni ublíží, oni nemilují.. Ne všichni, určitě jsou ještě lidé co nás milují, ale je jich čím dál míň, protože sobeckost zaplňuje lidská srdce. Často mění svá rozhodnutí a jejich láska není stála.. jak k lidem tak ke zvířatů.. Nejsou v ničem jako zvířata.. Nedokáží skutečně milovat, nedokáží skutečně projevit lásku.. Ale já ano, já a mnoho dalších.. I přes to co mi můj člověk udělal ho nikdy nepřestanu milovat... Ale už jsem přestal důvěřovat.. Za ta léta co žiji na ulici jsem se naučil nedůvěřovat... Naučil jsem se hladovět, trpět, krvácet, ale nikdy jsem se neodnaučil milovat.. Kdysi jsem doufal, doufal, že se můj člověk vrátí, nebo že příjde jiný člověk, který o mou lásku bude stát, ale nikdo nepřišel.. a teď tu ležím, nerozeznatelný od špinavých, smrdutých odpadků a čeká na mě smrt, která se blíží.. Po životě v bolesti, ve smutku a tužbě po lásce konečně umírám.. Hubený, zraněný a neviditelný.. Stejně jako mnozí další, kteří jsou na tom podobně.. Ano.. setkal jsem se s nimi.. viděl jsem jak se stejně jako já choulí do odpadků, jak hledají zbytky jídla, jak se snaží prosit lidi, kteří je od sebe odhánějí, viděl jsem jak umírají.. Na ulici, uplně sami.. to nás asi čeká všechny...



Schoulil jsem se do klubíčka černých chlupů a pomalu jsem zavřel velké černé oči. Mé uši se sklopily a snažily se nevnímat nic kolem.. Měl jsem pocit, že dnes můj život skutečně končí, bez naplnění mých snů, cítil jsem hlad a ukrutnou bolest.. Takhle by neměl umírat nikdo... Už bylo na vše pozdě.Konečně jsem uisínal.
Když v tom...


,, Už je dobře.." ozval se něčí hlas a po několika letech se znovu mé srsti dotkla lidská ruka. Jemná lidksá ruka, která mě hladila a konejšila.
,, Neboj se maličký.. odnesu tě odtud... Všechno bude dobré..." řekl ten člověk a natáhl ke mně ruce Zakňučel jsem, snažil jsem se vrčet, ale nešlo to.. chtěl jsem vstát a utéct, ale byl jsem příliš slabý, nemohl jsem utíkat, moje vlastní nohy mě už neunesly.
,, Nenechám tě tu zemřít... Teď už jsi můj.." zašeptal onen člověk a i přes všechnu špínu, která mi ulpívala na srsti mě vzal do náruče vtiskl mi polibek..
,, Caesar.. budu ti říkat Caesar.." zašeptala ona osoba a já najednou doufal, že stále žiju, že ještě nejsem mrtvý a tohle se mi nezdá.. Asi opravdu nejsou všichni lidé stejní, ještě možná není pozdě na splnění mých dávných snů a možná jsem konečně našel člověka, který o mou lásku skutečně stojí.... Ale musím být opatrný, velmi opatrný.. Lidská srdce jsou zrádná a často falešná.. To jsem poznal já a tisíce dalších....

Sledoval jsem

25. července 2014 v 22:06 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory
Tak je tu končeně básnička, po které někteří ( Eamane) tak prahli :-D :-D Není to nic ze skladu, protože k tomu se nedostanu jelikož nejsem doma.. Takže je to uplná novinka, která mě napadla ani nevím proč.. no snad se bude líbit :-)

Sledoval jsem jak se mění svět..
Jak mizí mládí,
a přibívá let..
A Jak smrt mě svádí..


Sledoval jsem jak se mění časy..
Jak blednou vzpomínky,
jak řídnou vlasy,
jak šedivějí pramínky..


Sledoval jsem jak se ztrácí světlo..
Jak se zavírají oči..
Jak žití ze starého těla se smetlo,
a ve smrti se smočí...


Sledoval jsem jak tma přichází..
jak se tiše plíží..
Jak slunce za daleký kopec zachází,
a konec už se blíží..


Sledoval jsem náhrobní kámen,
a jméno na něm..
Patřilo vzpomínkám,
o osobě jenž tu leží..
a o těle na němž už nezáleží....




Sny se probouzí..

20. července 2014 v 19:06 | Wiky Dream
Tak jsem tu zase s jednou krátkou povídkou... Poslední dobou jsem nějak moc zaměřená na hnusný témata.. nevím proč.. asi moc sleduju televizní noviny...
Upřímně řečeno nevím jak moc tahle povídka bude dávat smysl, protože jsem nad ní ani trochu nepřemýšlela.. chtěla jsem prostě jen psát a tak jsem psala... tak snad se bude aspoň trochu líbit :-)

Na malém palouku zalitém posledními zlatavými paprsky letního slunce ležela dívka a sledovala načervenalé mraky plující po obloze. Na holých nohou jí občas zašimralo stéblo trávy, které se zavlnilo v lehkém podvečerním větru a vytrhlo jí tak z přemýšlení nad narudlou barvou nadýchaných polštářků, které již brzy měli uložit slunce ke spánku. Brzy bude tma a ona se bude muset vrátit domu... Bude muset poslouchat urážky svého otce a s pláčem se choulit v rohu pokoje. Kéž by den nikdy neskončil, kéž by se už nemusela vracet, ona ani její bratr.. Všechno by bylo lepší..

Pro lepší zítřek...

13. července 2014 v 17:34 | Wiky Dream |  nespravedlivý osud
sice jsem slibovala básničku, ale žádná mě nenapadla.. a tak přidávám povídku jenž jsem před nějakou dobou napsala na papír a od té doby jí nosím v kabelce.. Je to asi docela smutný příběh a mně osobně to příjde hodně drsný a realistický.. teda asi až na ten konec je to realistický... No nevim, nejdřív jsem to nechtěla přidávat, ale i takovéhle věci se ve světě dějou a dějou se až příliš často.. bohužel...


Jasně modré oči dívky sedící u jednoho z mála stolů nepříliš rušné, ale za to útulné kavárny se upíraly na bílý šálek plný temně černé, horké tekutiny jejíž vůně se linula celým prostorem. Vypadala nepřítomně. Pohrávala si se lžičkou vnořenou do kávy zatím co jí krůpěje horkých slz skrápěly smutnou, alabastrově bledou tvář. Přemýšlela, vzpomínala.


Hlavou se jí honily až příliš nedávné vzpomínky. Vzpomínky na doteky, které ještě nyní cítila na své kůži. Vzpomínky na hrubý hlas, který jí cosi šeptal do ucha. Vzpomínky na muže jenž jí ukradl a roztříštil její dokonalý život, vzpomínky na večery kdy přestala snít.