Červen 2014

kapitola 27- skutečná stvoření, skutečný svět

29. června 2014 v 14:25 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně

Vím, že už bych mohla přidat nějakou básničku nebo jednorázovku, ale jsem teď u tety a tady není vůbec klid na psaní, takže můžu přidávat jen to co už mám napsané dýl, takže dnes jen další kapitola, ale do příště vymyslím nějakou básničku, přísahám :-D


Pospíchala jsem po bílé, vyšlapané cestičce směrem ke stájím.Zahalená ve svém hřejivém zimním kabátu jsem sledovala bělavou páru, která mi stoupala od úst a téměř okamžitě se ztrácela mezi sněhovými vločkami. Bylo chladno a já to pociťovala zejména na nose a a zčervenalých tvářích. Bílé střípky zimy, které se sypaly z nebes se mi zaplétaly do vlasů a na krátké okamžiky je zdobily svou běloskvoucí nádherou, pak ale jejích krása pominula a oni se proměnily v pouhé kapky vody, které mi těžkly na vlasech.

kapitola 26 - proměny

16. června 2014 v 11:40 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Ahoj, takže zase mohu začít omluvou, že jsem tu tak dlouho nebyla, no ale teď tu budu celý týden a pak už asi taky.. Takže pardon a ode dneška budu zase normálně obíhat :-)

Po dlouhé době je tu další kapitola, snad se bude líbit, tvořila sem jí ve spěchu :-D :-D


Červánky na obloze již vystřídal zářící měsíc a město se pomalu začínalo nořit do chladné noci. Před branou i za branou Resmortu panovalo ticho, které rušilo jen ševelení větru v korunách stromu. V budově zářilo několik světel, které vrhaly na dvůr svou záři a vytvářely tak prazvláštní stíny, které jako stráže střežily osamocenou bránu. Jinak byl celý dvůr prázdný. Jen na schodech před vchodem do budovy seděla drobounká dívenka s pletí barvy sněhu a s havraně černými vlasy, které teď jako plášť zahalovaly téměř celé její, dětské tělo. Jasně zelený pohled upírala toužebně k měsíci a zasněně si něco pobroukávala, když v tom její zrak upoutal pohyb za branou. Stál tam muž, vypadal staře, ale jeho pohled schovaný pod kloboukem vypadal mile a přívětivě. Jeho staré zhrbené tělo bylo zahaleno v dlouhém tmavém plášti a huňaté šále. Jednou rukou se opíral o tenkou vycházkovou hůl zatím co v druhé cosi držel. Zamával na dívku a pokynul jí, aby přišla blíže. Děvčátko se k němu bez přemýšlení rozeběhlo a záplava černých kadeří jí při tom vlála za zády jako vlály vlajky lodí na mořích. Její dětský, zvědavý pohled se upíral na předmět v mužově ruce, byl to malý plyšový vlk jehož černá očka se leskla v záři pouličních lamp. Dívenka doběhla až k bráně a přitiskla se k ní jako by se snažila projít jejími pevnými, železnými základy.