Únor 2014

Na cestě

27. února 2014 v 20:34 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory
Tak teda přidávám další básničku.. někdo tu je moc žádostivý :-D :-D :-D


Potkala jsem hvězdu,
na nebi si hrála.
Potkala jsem hvězdu,
a ona se usmála.

Potkala jsem měsíc,
když den ke spánku se ukládal.
Potkala jsem měsíc,
sny pro nás spřádal..

Potkala jsem tmu,
v hlubinách tichých byla.
Potkala jsem tmu,
o světle si snila..

Potkala jsem sen,
v mysli mé se ztratil,
Potkala jsem sen,
už se nevrátil..

Potkala jsem soumrak,
nerozhodný byl.
Potkala jsem soumrak,
dnem i nocí žil.

Potkala jsem přání,
co se nikdy nesplnila,
Potkala jsem přání,
co vždy marná byla.

Potkala jsem život,
nechtěla v něm žít.
Potkala jsem život,
já chtěla stále snít..

kapitola 19 - klíč

22. února 2014 v 18:06 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Ahoj, tak po dlouhé době je tu zase jedna kapitola, nějak teď moc nestíhám protože toho mám moc do školy, ale budu se snažit přidávat víc článku, ale nic neslibuju, takže zatím jen tahle kapitola..
Jinak včera jsem měla tu kadeřnickou soutěž, jak jsem se umístila a fotky ze soutěže najdete tady


Do mé postele se vplížil chlad. Popuzeně jsem otevřela oči a se zakletím jsem se zahleděla na okno, které jsem v noci nechala pootevřené. Venku už svítalo a z namodralé oblohy se sypala další nadílka běloskvoucího sněhu. Pár vloček se zatoulalo i do mého pokoje. Roztančily se po místnosti a usazovaly se na starém nábytku, aby pak mohly roztát a změnit se v malé krůpěje čiré vody. Unaveně jsem vstala z postele a zamířila k oknu. Pevně jsem ho zavřela a ještě chvíli jsem pozorovala vločky snášející se z probouzejícího se nebe. V tu chvíli se v zasněžených zahradách opět vynořil můj strýc mířící do zámku. Chvíli jsem jej pozorovala, ale pak jsem nechala Nicka Nickem a vrátila jsem se do postele. Na malý okamžik jsem měla nutkání, seběhnout dolu do haly a prohledávat chladné, spící chodby zámku, abych našla skrýš mého strýce, ale pak jsem si vzpomněla na to co mi řekl můj nový učitel a tak jsem jen dál ležela v posteli. Pravda se ukáže sama, nesmím na ní spěchat.

Ty to víš

17. února 2014 v 20:12 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory
Nedávno tu byla žádost na víc básniček.. Fajn, chtěli jste to, máte to mít :-D :-D :-D Takže protože jsem v časovém presu, kvuli soutěži, seminárce a testu z celého druháku a prváku co mě čeká příští týden, tak nemám zrovna moc volných chvil na vymýšlení smysluplných básní.. Proto tato báseň je inspirovaná mým nesmyslným snem.. Já ani jiné sny nemám.. Ve snu šlo o to, že nějací dva bratři šli prostě nějakým mrtvým městem a hledali smrt, protože jím všechno vzala, všechno co měli.. jako rodinu a tak. Snažili se jí dohnat a pomstít se ji, jenže ona nakonec dohnala je...


Po poli prohnala se smrt,
vzala vše a nenechala nic.
Po poli prohnala se smrt,
co ukradla, už nevrátí nám víc.

Přes města přehnala se smrt,
tak nenasytná byla.
Přes města přehnala se smrt,
ona ze zármutku žila.

A ty to víš! Můj bratře víš!
Už není nic!
A ty to víš!
Křičel si z plných plic!

Opustil život nás,
popravil ho smrti kat.
Zůstal jen krutý mráz,
už můžem se jen vzdát..

A ty to víš! Můj bratře víš!
Byl jsi tam též!
A ty to víš! Dávno víš!
Však pravdu tiše střež…

A ty to víš! Můj bratře víš!
Už končí vše!
A ty to víš..
Je konec posledního dne..

Kam mizíš?

13. února 2014 v 20:26 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory
Po delší době zase jedna básnička, tentokrát docela krátká a taková.. no skoro narychlo napsaná takže kvalita tomu odpovídá, doufám, že se i tak bude aspoň trochu líbit :-) :-)

Kam mizíš, když noc se přikrádá?
Když usne les a ztichne zahrada?
Na lodi z hvězdného prachu spíš?
Řekni mi, o čem tam sníš?

Co tam děláš?
Hvězdy počítáš?
Střežíš měsíc a hlídáš noc?
Když den se mění v temnou modř?

Hledáš malý vůz, či jiná souhvězdí?
Třeba k ním dopluješ, snad se ti poštěstí..
Kam ještě s lodí snů putuješ?
A jak daleko vlastně dopluješ?

Snažíš se odplout za horizont daleký?
Snad neodpluješ na věky..
Snad nad ránem se vrátíš zpět,
a probudíš se, až probouzet se bude svět.

kapitola 18 - soukromý učitel

9. února 2014 v 9:04 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
dostalala jsem se do krize.. Plavu teď v hodně nudné části a skoro se topím, nevím jak z toho ven, aby ta nudná část trvala co nejkratší dobu, pokusila jsem se to nějak smrsknout do jedné , možná do dvou kapitol, ale už tahle je nějaká hodně divná, nějak mi to poslední dobou nejde, nemám inspiraci.. To je kvuli tomu, že místo knížek teď musím číst podklady k závěrečkám :-D :-D tak se omlouvám..

Z obývacího pokoje se ozývaly hlasy. Stála jsem v mezi patře a zahalená v dlouhém županu jsem se snažila zachytit, alespoň střípky rozhovoru, ale marně. Oba hlasy byli tak tlumené, že jsem sotva mohla tvrdit, že jde o hlasy, bez mála to mohlo být i šumění větru, který se snaží prokrást se do domu skrze stará okna.

Potichu jsem seběhla schody do haly a pomalu jsem zamířila do pokoje. Teď už jsem mohla s jistotou říct, že se jedná o hovor. První hlas jsem poznala okamžitě, patřil Nickovi, ale komu patřil ten druhý. Téměř neslyšitelný, chraplavý a přes to příjemný hlas odpovídal na Nickovi otázky a já nevěděla komu patří. Opatrně jsem nahlédla do místnosti a zrak mi spočinul na muži jenž byl ke mně otočený zády. Mohl být o půl hlavy vyšší než já a podle hlasu mu nemohlo být víc jak dvacet pět let. Stál tam a na něčem se domlouval s Nickem. Popošla jsem ještě pár kroků a dál jsem hleděla na záhadného cizince.

kapitola 17 - neznámý známý

1. února 2014 v 10:21 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Tak už je tu sedmnáctá kapitola.. Jen doufám, že vám moc nezamotá hlavu.. Tahle kapitola je docela krátká.. taky jsem tam udělala ze Sam skoro anorektičku :-D , ale to se vsákne, tak si užíjte čtení..

Jinak chtěla bych vás pozvat na svůj nový blog všehosféra kde se věnuju tak nějak všemu co mě baví.. Jo a kdyby jste náhodou měli na blogu někdy komentář od Daenerys tak to jsem já.. Já se totiž občas zapomenu odhlásit z profilu a pak mi to píše komentáře jménem druhého blogu :-D :-D


Poslouchala jsem příjemný zvuk tekoucí vody zatímco se mé nahé tělo na sebe dívalo do velkého, pozlaceného zrcadla, umístěného na holé zdi luxusně zařízené koupelny. Hleděla jsem na sebe stejně jako tehdy v Resmortu, jen dnes, jsem byla mnohem hubenější. Pas už jsem téměř neměla, žebra mi nevzhledně vyčnívala z hrudníku a útlé paže vypadaly jako by sotva měly unést ten župan, který jsem držela v jedné ruce. S odporem jsem odstoupila od zrcadla a zamířila k vaně. Ponořila jsem se do horké vody a nechala se unášet tichem, které zde nyní zavládlo. Květinová vůně koupelové pěny mě téměř omamovala a já měla co dělat, abych neusnula.