Leden 2014

kapitola 16- lhář

26. ledna 2014 v 15:20 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Tak už šestnáctá kapitola a stále se nic neděje.. jak já to dělám :-D :-D

Stmívalo se rychle. Omšelé paprsky chabě zářícího slunce se ztratili kdesi za lesem a mně začal na tvářích ulpívat první, večerní mráz. Cítila jsem jak mě štípe do brady a do nosu a snaží se dostat až pod silnou vrstvu oblečení. Přetáhla jsem si přes hlavu kapucu a přitiskla tvář k Rawenině hřejivé, dlouhé hřívě. Seděla jsem přišpendlená v sedle, zatímco Rawen zvědavě očichávala dlouhou zeď, která nás dělila od okolního světa. Uslyšela jsem tiché zapískání. Rawen se otočila po hlase a sledovala staršího muže, který se blížil ke stájím. Nečekala na můj povel a pomalým krokem se vydala za ním. S tváří stále položenou na klisnině hřívě jsem vzhlédla. U stájí už čekal Iver. Zahalený ve zvláštním dlouhém kabátu hnědé barvy, jehož cípy sahaly až k zemi a nabalovaly na sebe bělavé vločky čekal až kůň přijde k němu.

Výměna stráží

24. ledna 2014 v 18:19 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory
Po dlouhé době přidávám jednu básničku.. původně psanou na téma týdne, ale přidávám jí až teď no :-D

Za kopce vzdálené,
slunce se ukládá.
V červánkách halené,
žezlo noci předává..

Krajina už se šeří,
a světlo chystá se ke spánku.
Zastaví se? Jenom s těží,
už tma dostala pozvánku.

Modravá krajina,
v černou se mění.
Noc už nám začíná,
a slunce už tu dávno není.

Už první hvězdy se rozsvěcejí,
a putují svou noční cestou.
Úsměvy nám oplácejí,
když prosvítí noc pustou..

K ránu zase mizí v dáli,
zas stráž se střídá na nebi.
A místo hvězd co v noci plály,
slunko na obloze si velebí…

kapitola 15- dárek

21. ledna 2014 v 11:01 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Ahoj , tak je tu další kapitola, tentokrát je asi kratší a.. no doufám, že tahle kapitola nebude moc matoucí.. snad :-D :-D

Na potemnělých chodbách panovalo ticho. Za okny na, které si maloval mráz byla ještě stále tma, kterou prořezávaly jen světla ze vzdáleného centra města. Hodiny odbíjely šestou ranní, když se z pokoje číslo 103 vyplížila vysoká zrzavá dívka s jasně zelenýma očima. Kradla se tiše po chodbách a neslyšně našlapovala na každý schod, aby zachovala klid, který zde panoval. Přicupitala až k ředitelně a zastavila se. Bylo ještě brzy, ale věděla, že ředitelka zde bude. Zaklepala na dveře a čekala na vyzvání, které nepřicházelo. Za nedlouho se ve dveřích objevila světlovlasá dáma a udiveně si Elis prohlížela.
,, Elis?Potřebuješ něco?" Zeptala se a vyšla ze dveří. Spěchala dlouhou chodbou ke schodům zatímco co se jí dívka snažila doběhnout.

Kapitola 14 - Hádka

19. ledna 2014 v 18:31 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Zdravím lidi, po dlouhé době zase jedna kapitola.. Nevím jestli se mi to povedlo.. Chvíli tu bude Er forma, tak se nelekejte :-) :-)

,, Nicku, co tu děláš?" vykřikla jsem na něj, zatímco jsem se snažila uklidnit. ,, To bych se měl spíše ptát já tebe nemyslíš?" odpověděl rozzuřeně a bolestivě mě chytl za paži. Táhnul mě k autu a já se marně snažila oprostit od jeho sevření. ,, Myslel jsem, že máme dohodu, něco si slíbila a nedodržela to! Zklamala si mě Sam!" křičel , strčil mě do auta a sám sedl za volant. Auto se rychle rozjelo a já měla co dělat abych se udržela na místě. ,, Jak sis vůbec mohla dovolit něco takového udělat?" křičel znovu, když se auto vřítilo do lesa. ,, Chtěla jsem si jen půjčit nějaké knihy, nic víc!" ,, Copak nemáme dost velkou knihovnu, tam snad není dost knih?" zeptal se a soustředil se na cestu. ,, Ne ty, které bych chtěla.." odpověděla jsem. ,, A jaké tak důležité knihy si potřebovala, že si kvůli nim musela utéct?" ,, Chtěla jsem se dozvědět jen něco o zámku a o tvém rodě. V tvojí knihovně jsem totiž nic nenašla víš.." odpověděla jsem jízlivě a čekala na jeho reakci. ,, Jsou věci, o které se nemusíš a nebudeš starat! Tohle už nikdy neuděláš rozumíš?!"

Taková jsem

14. ledna 2014 v 19:49 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory
Tak po dlouhé době taková kratší básnička.. Sand se bude líbit

Postradatelná,
taková jsem já..
Bezcílná,
možná i taková..

Bezútěšná,
v útěchách se hledám..
Směšná,
i když smích už nemám..

Naleznutá,
v nevšedních snech..
Ztracená,
ve všedních dnech..

Umlčená,
mezi všemi křičícími..
Zapomenutá,
mezi kříži bortícími…

Tichá,
taková jsem já..
Mrtvá,
možná i taková…

Jinak jak se vám daří lidi?

kapitola 13- útěk

12. ledna 2014 v 9:34 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Tahle kapitola mi příjde trochu pomatená, nebo já nevím jak to říct, prostě se mi asi nepovedla...

Následující týden byl jednotvárný. Den co den jsem chodívala do stájí za tím vznešeným zvířetem jehož pohled, byl jako jediný z pohledů, který jsem kdy poznala plný pochopení a večer co večer jsem pozorovala svého strýce jak mizí ve stínech vysokých stromů. Několikrát jsem se odhodlala k tomu dojít až na kraj lesa s úmyslem strýce sledovat, ale jakmile jsem do něj měla vkročit zjistila jsem, že nemohu, že z toho prazvláštního lesa mám zvláštní strach. Něco mi říkalo, abych tam nechodila a tak jsem se vždy nakonec obrátila a s hanbou se vrátila zpět do domu. Pokaždé jsem pak čekala dokud se Nick znovu nevynoří z hustého lesa, vracel se vždy až nad ránem, chtěla jsem se ho zeptat kam to chodí, proč noc co noc odhází, ale neměla jsem šanci. Ač jsem každý den prozkoumávala celý zámek, nikdy jsem na něj nikde nenarazila, nikdy jsem ho nikde nenašla, jakoby se vypařil. Iver už dávno také neodpovídal na mé otázky, i on se mi vyhýbal ze všech svých sil a tak mi zbývalo jen každý večer sedět a pozorovat jak strýc vchází mezi stromy a na celou noc se kamsi vytrácí. Věděla jsem, že zde není něco v pořádku, ale nebyl nikdo kdo by mi odpověděl, nebylo místo kde bych nalezla pravdu, nebylo nic co by mi mohlo pomoct, musela jsem si pomoci sama, ale jak? Nikde jsem nenašla nic co by pravdu alespoň trochu odhalilo. Do katakomb, kam jsem měla vstup zakázaný jsem se nedostala, i většina ostatních pokojů byla zamčená a já toužila vědět co se za nimi skrývá.. Časem jsem však začala ztrácet naději. Nebylo nic a nikdo kdo by mi mohl pomoct a já začala pochybovat zda to vše zvládnu. Už jsem netušila kdo jsem já sama, nevěděla jsem kdo je můj strýc a co je vlastně zač tohle staré, tiché a téměř mrtvé místo, které bych teď měla nazývat domovem.. A v tom mě to napadlo.

kapitola 12- rozkazy a pravidla

8. ledna 2014 v 21:24 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Taková výkecová kapitola..


Z bezesného spánku mě probudila až hlasitá rána. To jak se mé spící tělo bezvládně sesunulo z okna a přistálo na chladné podlaze.Se zaúpěním jsem pootevřela oči, ale nepohnula jsem se. Za nedlouho jsem si uvědomila bolest v rameni a v lícní kosti. Nemotorně jsem vstala a odpotácela se k zrcadlu. ,, Ale ne, mám tam modřinu.." pronesla jsem když jsem zkoumala svou tvář. Ještě chvíli jsem na sebe jen tak hleděla do zrcadla když jsem si konečně vzpomněla na dnešní ráno. Rychle jsem v jednom z kufrů našla čisté oblečení a pak zamířila na chodbu.

Když pláče víla

6. ledna 2014 v 16:52 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory
Ahoj lidi, tak jsem konečně zpátky, mám už novou klávesnici a je to doopravdy slastný pocit nemuset na každé písmenko klikat myší :-D ...
V prvé řadě se vám chci všem moc omluvit, že jsem nenavštěvovala, ale byl to malinko problém no, ale všechno napravím :-)
Takže jako svojí první tvorbu tohoto roku přidávám básničku, i když ono to asi není básnička, zrovna moc se to nerýmuje, ale nevím jak jinak tomu říkat :-D

Víla má malá,
sedí tam sama.
Oči má slzami zalité..

Zlomená křídla,
k zemi jí táhly…
Za ně se tiše modlíte..

Nádherné oči,
uplakané,
Duhou už nezáří..

Křídla svá,
odkládá.
Ta víla odchází…

Bez křídel,
bez lásky,
bez štěstí jde..


Přes trny pichlavé,
kráčí v slzách dál.
Kam asi dojde? Kde zůstane?
Chtěl bych vědět já..

Křídla jsem opravil,
za dívkou šel.
Jen stopy krvavé,
určovaly směr..

A pak tam u studánky,
uviděl jí…
Tváře stále uplakané,však ona dávno sní….