Prosinec 2013

Omluva čtenářům.

23. prosince 2013 v 21:12 | Anngelina Dell Orto.





Moje literární kolegyně Wiky Dream mne požádala abych omluvila její nepřítomnost na blogu z technických důvodů,totiž kvůli poškození jejího notebooku. Všem se moc omlouvá a přihlášená bude hned po jeho opravě.
Anngelina.

kapitola 11- zapomenuto v čase

22. prosince 2013 v 13:33 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
rozhodla jsem se, že s tím trochu pohnu, když jsou ty prázdniny.. No sice se mi to nepovedlo a opět jsem s tím ani nehla , ale na druhou stranu budete mít dokonalý popis toho jak vypadá třeba hala nebo Samantin pokoj :-D :-D
Tak přeju příjemné počtení :-)

Vstoupila jsem do dveří a přede mnou se rozprostřela hala obřích rozměrů. Porozhlédla jsem se kolem a můj pohled utkvěl na velkém, křišťálovém lustru, který byl zavěšen vysoko nade mnou. Jeho lesk byl zašlý a zaprášený, ale i tak mě uchvátil. ,,Pěkný že?" pronesl Nick a já konečně odvrátila pohled od té krásy. ,,Jakoby tě uhranul.." řekl a s úsměvem se mi zahleděl do očí. Pak si sundal kabát a zamířil do vedlejší místnosti. Já zůstala jako přikovaná stát v hale a prohlížela jsem si její každý detail. Na každé straně haly byli umístěny dvoukřídlé dveře, které vedly nalevo do velké jídelny a napravo do jakéhosi salónku, který teď měl zřejmě sloužit jako obývací pokoj. Přímo naproti mně bylo velké kamenné schodiště vedoucí do druhého patra a vedle schodiště byli umístěny jedny malé, zvláštní dveře, zdobené rezavějícím kováním. V přítmí schodiště vypadaly ty dveře ještě děsivěji než ve skutečnosti byli. Hleděla jsem na ně se zaujetím, když mi Nick zastoupil výhled. ,, Tam je jen podzemní bludiště, katakomby, nic pro tebe ztratila by si se tam!" řekl a odvedl mě do jídelny.

kapitola 10- Zámek

20. prosince 2013 v 17:55 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Je tu konečně desátá kapitola.. Páni, už desátá, jen doufám, že už se tam konečně začne něco dít :-D
Tahle kapitola je trochu odlehčená, neměla jsem totiž nápady...ani jeden, taky to podle toho vypadá.. No oufám, že se bude líbit aspoň trošku :-)

Chladný vítr se mi opíral do zad a já měla co dělat, abych neupadla. Vzhlédla jsem od zablácené země a můj pohled utkvěl na starém domu, jehož zdi i střecha se již rozpadaly. Kamenná fontánka stojící před domem byla téměř zborcená a kdysi krásná tvář anděla, který jí zdobil byla poničená. Rozhlédla jsem se kolem. Tajemné lesy obklopující celý dům zvěstovaly smrt a sněhově bílá mlha jenž se z nich valila se tiše přikrádala k domu jako krutý zabiják. Znovu jsem pohlédla k tomu domu. U dveří někdo stál a mával mi. Usměvavá tvář mě volala k sobě. Rozeběhla jsem se a v mžiku jsem byla u té osoby. ,,Mami?" zašeptala jsem a objala jí. Pak jsem od ní odstoupila a dlouho si jí prohlížela. Jen stála a usmívala se. Potom pohledem zabloudila na můj krk a ukázala na přívěsek, který mi před dlouhými lety sama darovala. ,, Nesmíš jej sundat!" zašeptala. ,, Proč?" zeptala jsem se, ale můj hlas se ztrácel v poryvech větru. ,,Nesmíš jej sundat lovkyně!" ,, Lovkyně.." zopakovala jsem. ,,Jak mi to říkáš?" ,, Omlouvám se, že jsem ti neřekla pravdu, teď jsi v nebezpečí!" Nechápala jsem o čem mluví. ,,V nebezpečí? V jakém nebezpečí?" ,, Jsi ve velkém nebezpečí…" zašeptala a její postava zmizela s dalším poryvem větru. Zůstala jsem sama, před opuštěným domem. Otočila jsem se zpět k lesu a pozorovala ho. Jakoby se jím něco plížilo. Za každým stromem jsem viděla vysmívající se stín. ,,jaké nebezpečí?" zeptala jsem se sama sebe a ve stejnou chvíli se pod schody objevil muž. Silný a vysoký, jeho tvář byla zahalená kápí, ale ten hlas jsem znala. Smál se, ten smích už jsem slyšela. Najednou ten muž zmizel a objevil se přímo přede mnou. Sundal kápi a odhalil své bílé oči. ,,Kdybych se tě mohl jen dotknout, lovkyně…ale brzy budu moct… Sejdeme se u Mollis Torrtor.." zašeptal a celý obraz se mi rozplynul před očima.

Poslední Vánoce

16. prosince 2013 v 18:02 | Wiky Dream |  nespravedlivý osud
Tak jo vypadá to, že jsem v sobě probudila soutěživého ducha :-D :-D
No jo no, zkusit se má všechno :-D

Povídka do soutěže:


Sklonil se k obličeji modrooké dívky a políbil ji na tvář. Vzal ji do náruče a přitiskl ji k sobě. I ona se k němu tiskla, ale její objetí už nebylo jako dřív, bylo chladné. Došel s dívenkou až k oknu a vyhlédl ven. Sněžilo. Malé vločky jasně bílého sněhu tančily po obloze a pomalu dopadaly na bílý závoj, který pokrýval zem. V okně zářily desítky malých žároviček a malá princezna fascinovaně sledovala jak se pomalu rozsvěcejí a zase zhášejí. Pomalý přechod z temně modré barvy na jasně červenou, která se postupně měnila v bílou, ta se ztrácela až nakonec celý pokoj znovu potemněl. Její oči zářily štěstím když se barvičky opět objevily a ona je mohla s dětským zaujetím znovu pozorovat.

kapitola 9- odlet

11. prosince 2013 v 19:41 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Omlouvám se, že jsem dlouho nic nepřidávala, ale za prvé mě už štvalo to jak blog blbne a za druhé mě nic nenapadalo, no nakonec jsem teda jako něco usmolila, ale žádná slává.. nemá to hlavu ani patu , tak se omlouvám.. A omlouvám se že jsem teď moc nenavštěvovala, nestíhala jsem, ale napravím to hned zítra :-)



Stará továrna lidmi již dávno zapomenuta a ponechána na pospas krutému času, který si vybíral svou daň, se zdála opuštěná. Z komínů se již dávno nekouřilo, neozýval se hluk strojů a živo, které tu kdysi dávno bývalo se stalo jen pouhou vzpomínkou, jen pouhým stínem vzpomínky, který ulpíval na starých zdích a v temných, chladných chodbách této zapomenuté budovy.. Zdálo se, že zde již nikdo není a přeci se z útrob továrny ozývaly hlasy..

Po staré, rozlehlé hale , kterou obklopoval stín a smrt se rozléhal čísi hlas. ,, Našel si ho Carlosi, velmi dobře, velmi dobře, budeme ho potřebovat.." zašeptal muž a zahleděl se na starce sedícího na židli před ním. ,, Bylo velmi těžké ho vypátrat Agaresi.." pronesl Carlos a stejně jako jeho pán i on pohlédl na starého muže s tváří tvrdou jako skála. ,,Nejraději bych ho zabil!" zasyčel Carlos a zaťal pěsti. ,,Uklidni se příteli, dočkáš se, ale ne hned, něco od něj potřebujeme! Teď můžeš jít!" Pronesl Agares a Carlos se jen lehce uklonil. ,,Zajisté můj pane!" zašeptal a zmizel ve stínu visícím na studené zdi.

Tichý spánek šípkový

7. prosince 2013 v 10:14 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory
Tuhle básničku sem vkládám asi jen pro zasmátí, není to žádná poezie, ani není celá.. Jednou jsem uspávala neteřinku a ona pořád plakala tak jsem jí zpívala slova, která mě právě napadala a vzniklo z toho něco jako pohádka o šípkové Růžence... A tak jsem to pak napsala , ale jen verše které jsem si pamatovala a vyšlo mi z toho celkem zajímavé rýmování :-D :-D


Za trním růžovým pusto je,
nikdo tam dnes už nežije.
Jen šípková Růženka v zámku spí,
o čem tam asi o čem sní?

Za trním pichlavým,
tiše čeká.
Zakletá kouzlem zlým,
jen čas jí leká…

Kdy asi přijde ten,
o kom sní?
Kdy splní se její sen,
kdy jí políbí?

Za dlouhá léta co tu sní,
nikdo nepřešel přes trní.
Za dlouhá léta chladného spánku,
nevkročil nikdo do spícího zámku…

A tak tam Růženka čeká dál,
jenom snad šašek by se jí smál..
A tak ta princezna doufá jen,
že splní se jednou její sen…

Kapitola 8- otazníky přibývají

4. prosince 2013 v 20:41 | Wiky Dream |  Krev poslední lovkyně
Po dlouhé době je tu osmá kapitola, mně osobně se zdá docela dlouhá a taková divná, no posuďte sami, ale já za tu divnost nemůžu, to je tím že jsem nemocná a nepíše mi to.. :-D


Stála jsem u okna a zamyšleně hleděla ven. V pokoji bylo ticho, stejně jako v celém Resmortu. Elis ležela na své posteli a spokojeně oddechovala. Odhadovala jsem, že je ještě v říši spánku, jak by také ne, bylo ještě brzy, velmi brzy. Na nebi za oknem se stále třpytili hvězdy a jen drobné cáry našedivělých mraků prozrazovaly, že se blíží ráno. Hodiny nad dveřmi tiše tikaly , ale i tak byli hlasitější než můj dech. Na chvíli jsem se otočila na kufry, které byli v místnosti rozházené přesně tak jako v den kdy jsem sem přijela, byly to už skoro dva týdny a já si za celou tu dobu nenašla chvíli na vybalení, jako bych snad tušila, že to bude zbytečné, že tu stejně dlouho nezůstanu.. Zvláštní, na nepatrnou chvíli jsem si myslela, že zde začnu konečně normálně žít, po smrti své matky, daleko od místa kde jsem vyrůstala, jsem cítila, že začínám žít, zvláštní. A ještě zvláštnější je to, že ten pocit byl mylný a já jako bych snad celou dobu tušila, že to tak má být a najednou jsem měla strach, strach z toho co přijde, přesně jako v den kdy jsem přijížděla sem..Bude to stejné, jsou moje obavy zbytečné?