Září 2013

Kapitola 30-k hoře

22. září 2013 v 9:38 | Wiky Dream |  Orisalova legenda
Takže po dlouhé době je tu zase další kapitola,nevím jistě jestli je kratší nebo delší než obvykle,ale vím určitě, že už to není tak propracované,protože se prostě nemůžu dobelhat ke konci.Jako tahle povídka měla mít původně nanejvíš dvacet kapitol..malinko jsem přetáhla..No,ale jestli se nebudu moc vypisovat tak už by to tak za dvě kapitoly mohlo končit..Tak uvidíme...


,,Otevři oči...otevři oči.."Znělo mi ozvěnou v hlavě, když jsem se s leknutím probrala a vyděšeně upřela svůj zrak kamsi do korun stromů.Z počátku jsem nevnímala nic,jen hlas,který mi postupně dozníval v hlavě.Snažila jsem se zhluboka nadechnout a v tu chvíli jsem si uvědomila, že se nade mnou někdo sklání.Dlouhé blonďaté vlasy dívky,která klečela nad mou hlavou, mě teď nepříjemně šimraly v obličeji.Odfoukla jsem je a podívala se na známou starostlivou tvář. ,,Žije!" Vykřikla světlovláska radostně a pomohla mi se posadit. ,,Matheo!Probrala se,Agáto!" Rázem se za jejími zády objevila vysoká a štíhlá postava mé tety a vedle ní náš mladý průvodce. Ten došel blíž a odstrčil ode mě Lenku. ,,Jak se cítíš?" zeptal se,ale já nebyla schopna slova. ,,Jsi úplně bledá,měla si štěstí.." řekl Matheo a přiložil mi na dvě malé ranky na nohou jakousi zelenou směs.Agáta teď přišla blíž a pevně mě objala,její dlouhé černé vlasy mě při tom lechtaly na krku a její objetí mi drtilo kosti. ,,Měla jsem takový strach,jsem tak ráda že žiješ.." řekla třesoucím se hlasem a odstoupila ode mě. ,,Málem si zemřela,Matheo nevěděl jistě jestli tě dokáže zachránit,stačilo by pár minut na víc a byla by si mrtvá,nahnala si nám všem strach.." řekla Lenka a uznale pohlédla na mladíka,který mě beze slov pozoroval. ,,Jsou to byliny,nerostou všude,ale měli jsme štěstí..Bohové stojí při nás..Dnes si se podruhé narodila Lili.." řekl a já se vděčně usmála. ,,Děkuji" řekla jsem a snažila se postavit na nohy. ,,Můžeš chodit?" ptal se Matheo a já přikývla. ,,Měla by si odpočinout.." Pronesla Agáta a starostlivě na mě pohlédla. ,,To není třeba…navíc,asi už nemáme moc času,jak dlouho jsem byla mimo?" ,,skoro dvě hodiny.." odpověděl mi Lenka a začala sbírat věci poházené na zemi. ,,Dvě hodiny!? Musíme jít rychle!" Přikázala jsem a sama se snažila jít,ale mé nohy mě zradili,zapotácela jsem se a upadla na zem. ,,Lili!Mohla by si být už dávno mrtvá,myslím,že by sis měla na chvíli odpočinout.." namítla Agáta a tentokrát s ní souhlasil i Matheo. ,,Za nedlouho to vše odezní,budeš se moct postavit na nohy,nebude ti zle,dej tomu na nejvýš půl hodiny…" Prohodil směrem ke mně a sám se posadil na zem. ,,Dobře,půl hodiny." Souhlasila jsem nakonec a unaveně se opřela o strom.

Kouzelník

19. září 2013 v 14:27 | Wiky Dream |  tajemství
Tenhle příběh není nic moc,nijak jsem ho nerozepisovala,ani jsem se moc nesnažila o nějaké emoce,šlo mi v něm hlavně o hlavní postavu,která mě už dlouhá léta velmi fascinuje a jejiž zmizení se nikdy neobjasnilo.No jestli tohoto člověka neznáte,tak teď už alespoň budete tušit co byl vlastně zač :-)



U malého jezera postával starší muž a s nepřítomným pohledem hleděl daleko za zapadající obzor.Odraz chladného slunce,vlnícího se na třpytící se hladině ledové vody,se od muže pomalu vzdaloval až nakonec zmizel úplně a na obloze i na modré hladině se zračily jen nadýchané červánkové mraky,které si poklidně plynuly oblohou a pyšně obdivovaly svojí krásu ve vlnícím se zrcadle z vody.Muž se zhluboka nadechl a zachumlal se ještě více do svého šedého kabátu a vlněné šály,která se mu obmotávala kolem krku jako had,který obvíjel svou kořist.Zafoukal chladný vítr a rozcuchal mužův mírně šedivějící uhlazený účes.Rychle vytáhl ruce z kapes a vlasy si znovu upravil.Pak ruce zase schoval a znovu se zahleděl za horizont,který se pomalu začal obsypávat třpytivými hvězdami,které byli pastvou pro jeho oči.


Čas se nevrací

17. září 2013 v 8:10 | Wiky Dream |  tajemství
No jo no,dneska jsem ještě zůstala doma,ale zítra už do školy musim i kdybych se tam měla doplazit,ale vzhledem k tomu,že dnes mám ještě odpočinkový den,tak jsem se hned po ránu pustila do psaní...Tahle povídka je vlastně takové moje zamyšlení,úvaha zakomponovaná do takového příběhu o člověku,který se smířil s tím,že to co stratil už nikdy nedostane zpět..



Postával jsem před dveřmi velkého domu,který mi byl již od dětství důvěrně známý.I když nyní vypadal docela jinak.Hnědá barva na vchodových dveřích byla zašlá a oprýskaná.Dřevěná střecha pod ,kterou jsme si jako děti hráli na schovávanou,byla rozpadlá a ztrouchnivělá .Kdysi malebná zahrada s cestičkami a jezírkem byla neupravená a vysoká tráva,která se pohupovala v mírném podvečerním větru zabraňovala ve výhledu do nedalekého lesa,kde jsme si jako děti stavěli skrýše.

Bojovat či žít

16. září 2013 v 11:10 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory
Dnes zevlim doma,protože mi pořád není dobře,navíc mám ještě teplotu,takže fajn, po tomhle víkendu už ani nevím jestli mi je hůř fyzicky nebo psychicky..No budu se muset nějak sebrat jinak nevím,jak tohle období zvládnu..Pokusila jsem se složit aspoň básničku,není nic extra,ale snad se bude líbit..


V šeru sedávám,
na rozloučenou mávám.
Už nemám sílu jít,
v tomhle boji se bít.

Zůstanu radši stát,
už nechci hru dál hrát.
Už nechci bojovat,
a šach-mat slýchávat.

Poslední úplněk

13. září 2013 v 21:21 | Wiky Dream |  tajemství
Já vím,dlouho jsem nic nepřidávala,tak tady je aspoň taková malá povídečka,rozepsala jsem jí už včera večer,ale vzhledem k tomu ,že mi asi od devíti nebylo dobře a zbytek večera jsem prozvracela,tak jsem to nechala na dnešek,dneska mi sice taky ještě není nejlíp,ale už je to o dost lepší..Takže jsem to tak nějak dokončila...No není to nic moc,ale aspoň něco po té době :-)


Všude bylo ticho. Na palouku, na kterém jsem postával se nepohnulo ani smítko, nezaševelil vítr, nezašuměly stromy. Obklopovaly mě jen tiché stíny velikánů ,kteří tu postávaly vedle sebe jako spící vojsko dávno ztracené říše. Na potemnělé obloze vysoko na de mnou se pohupoval zakulacený měsíc, který se naparoval svou bělavou září, stejně jako se páv naparuje svým barevným peřím. Plavil se po obloze jako vznešený král noci a vysmíval se mi. Vzhlédl jsem k němu a ironicky se usmál ,,Dnes naposledy se ti klaním.." pronesl jsem a znovu odvrátil pohled k lesu, který mě obklopoval a svíral ze všech stran..

Anděl strážný

2. září 2013 v 17:48 | Wiky Dream |  nespravedlivý osud

Seděla jsem uprostřed rozkvetlé louky a v tichosti pozorovala pomalý západ slunce a červánkové mraky,které se proháněli po obloze.Poslední teplé paprsky zlatavého prstenu visícího na obloze,se prodírali skrze větve vysokých stromů a plazili se po palouku až ke mně.Příjemně mě hřáli na tváři a já si připadala jako v krásném snu.Zavřela jsem oči a nechala se hladit hřejivými dlaněmi ,jejichž sílá se postupně vytrácela.Dlouho jsem takto seděla,dokud jsem si neuvědomila,že hřejivý dotek zmizel kdesi daleko za hustým a neprostupným lesem,jenž se rozprostíral přede mnou a táhl se míle a míle daleko .