Červenec 2013

pomalá sebevražda

27. července 2013 v 12:21 | Wiky Dream |  nespravedlivý osud
Tohle je krátký příběh o zákeřné nemoci.Na internetu je spousta pro ana blogů,na kterých působí dívky,kterým se může jednoduše stát to co hlavní postavě mého příběhu. Já tyto blogy nechápu a nepodporuji je ,ale vím,že pro ně je to jediný způsob jak se vyjádřit....


Všechno to začalo teprve nedávno,ze začátku to byla vlastně jen taková hra z nudy,jen cíl za kterým jsem šla,protože jsem neměla za čím jiným jít. Můj život byl totiž celkem jednotvárný,tedy aspoň v posledních měsících,nic se nedělo,nikam jsem nechodila,uzavírala jsem se sama do sebe.Chtěla jsem být sama,zavřená ve svém malém světě.Ale když je člověk neustále zavřený ve svém světe,začne mít pocit prázdna,potřebuje něco co by ho naplnilo,něco co by ho bavilo,co by mu dávalo vůli mít radost ze života.V tu chvíli jsem asi byla hodně hloupá,ale celé mi to přišlo jen jako hra,alespoň ze začátku,jen zábava,která se postupem času stala posedlostí.

kapitola 26- les

27. července 2013 v 11:35 | Wiky Dream |  Orisalova legenda
Až na poslední odstavec jsem tohle psala ještě u tety,kam mimochodem musím i příští týden.Takže tahle kapitola taky nic moc,vlastně jen okecávání aby to trochu dávalo smysl,taky je hodně krátká,ale snad to v další kapitole napravím a něco se tam bude dít :-)
Tak přeji příjemné čtení :-)


Běželi jsme dlouho,vzdalující se hlasy pomalu slábly až nakonec utichly úplně.Už jsem neslyšela křik,volání ani výstřely.Jediné co jsem vnímala byl můj dech a Matheovi rychlé kroky kdesi přede mnou.Obklopovala mě tma a jen stěží jsem se vyhýbala vysokým,mohutným stromům,které se přede mnou vynořovali z ničeho nic,jakoby na tom místě právě vyrostly.Matheův matný stín se mi začal ztrácet až se na konec vytratil stejně jako všechno ostatní.Zůstala jsem sama v temnotě tohoto světa,obklopená ničím.Zpomalila jsem krok a po chvíli jsem se zastavila a opřela se o jeden ze stromů,který se tu objevil jako by ho tu snad někdo vyčaroval.Snažila jsem se zpomalit dech a naslouchat tichu,které tu vládlo.Chvíli jsem se rozhlížela po temnotě lesa,ale nezahlédla jsem nic,kromě tmy a temných stínů.Otočila jsem se směrem,kterým jsem přiběhla,na chvíli jsem cítila nutkaní rozeběhnout se zpět,vrátit se pro Dannyho,ale věděla jsem,že je to zbytečné,nikomu bych tím nepomohla,nic by se nezměnilo,Danny by byl stále mrtvý a já bych akorát přivedla do záhuby ty jejíž životy díky mně už bez tak vysely na vlásku,ale přes to jsem toužila seběhnout zpět,přes to jsem se chtěla vrátit,ale nemohla jsem,už to nešlo vrátit…

Stoupání do pekla

26. července 2013 v 11:12 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory
Ona:
,,Pláču,když u okna sedím,
na tebe vzpomínám.
Kam si se poděl?Proč to nevím?
proč noční můry mám?"

,,Po schodech kráčím vzhůru jen,
však bez tebe do pekla jdu.
Mně se teď hroutí můj sen,
teď sama musím dohrát hru,
rozehranou…"

On:
,,V mysli své,tvůj obraz mám,
když na bojiště vcházím.
Proč ztrácí se mi vše co znám?
Proč znovu tě nenacházím?"

,,Po schodech kráčím vzhůru jen,
však bez tebe do pekla jdu.
Mně se teď hroutí můj sen,
teď sám musím dohrát hru,
rozehranou…"

Ona:
,,V koutě tiše pláču já,
do temnoty té,
Vrať se prosím lásko má,
do náruče mé.."

On:
,,V duši svírám lásku tvou,
nepustím ji víc.
I když stíny smrti už jdou ,
mi válkou vstříc…"

Oba:
,,Po schodech kráčím vzhůru jen,
však bez tebe do pekla jdu.
Nám se teď hroutí náš sen,
teď sám/sama musím dohrát hru,
rozehranou.."

Ona:
,,Po schodech stoupám sama.."
On:
,,Po schodech stoupám sám.."
Ona:
,,Samotná dáma."
On:
,,Samotný pán.."

Ona:
,,Až se naše srdce zase jednou spojí,
až se vrátíš ke mně
až bude po bojí.
Dáme vale tmě,
co obklopuje nás,
pak budem spolu zas."

On:
,,Až se naše srdce zase jednou spojí,
až se vrátím k tobě,
až bude po boji,
Dáme vale kruté době
kdy žili jsme v tmách,
ta temnota obrátí se v prach.."

Oba:
,,Po schodech kráčím vzhůru jen,
však bez tebe do pekla jdu.
Nám se teď hroutí náš sen,
nechci sám/sama dohrát hru,
rozehranou….."

Cesta do tajemné akademie

22. července 2013 v 21:12 | Wiky Dream |  tajemství
Tak tohle je jen okecávání,okecávání a okecávání,ale jako opravdu,když se nad tím tak zamyslím,tak tento velmi krátký příběh je v podstatě o ničem,alespoň si můžete udělat představu jak vypadají moje školní testy :-D :-D


Postávala jsem u brány malého,ale malebného městečka.Všude kolem mě procházeli lidé,někteří se na mě vesele usmívali,jiní si mě zvědavě prohlíželi,ale většina lidí mě nepostřehla. Vstoupila jsem do města a proplétala se různými ulicemi.Z některých byla cítit vůně koření a z jiných zase pečeného masa.Vnímala jsem všechny tyto vůně,které se proplétaly mezi sebou a pozoruhodně se mísili a prozkoumávala jsem jejich původ.Pomalu jsem pokračovala dál,až jsem se dostala k velké ulici zaplněné různými stánky,ta ulice vedla na náměstí.Pomalu jsem procházela kolem všech stánků a zkoumavě si prohlížela zboží,které se tu prodávalo,něco mi bylo povědomé z místa od kud jsem pocházela,ale některé věci jsem viděla poprvé v životě.U stánků s těmito věcmi jsem zůstávala stát nejdéle.

kapitola 25-spojenec

19. července 2013 v 17:13 | Wiky Dream |  Orisalova legenda
Tady je další kapitola,znovu je taková trochu divná,ale psala jsem jí ještě u tety a jak říkám tam prostě nemám klid,ale já jsem hold línej člověk a nechce se mi to předělávat..tak snad vám to nebude vadit..

Všichni tři na mě hleděli s neskrývaným překvapením. ,,Útěk?!" opakoval Matheo a já jsem mu jen přikývla.Na Lenčině tváři se znovu objevil úsměv a její oči se rozzářily tou známou zvědavostí a radostí. ,,Utečeme?A kdy,povídej Lili,chci vědět všechno!" Chtěla jsem začít mluvit,ale Matheův hlas mě zastavil.Naštvaně šťouch do Lenky a otočil na ní svůj přísný pohled. ,,Nic tu k povídání není Lenko,nic takového se konat nebude,copak chcete,aby nás všechny zabili?" Matheův výraz byl teď téměř zoufalý. ,,No tak Matheo,bude to zábava!" bránila můj plán Lenka. ,, Tak to tedy nebude,bude to všechno,ale zábava rozhodně ne! A nemohl by ti aspoň na chvíli zmizet ten úsměv z tváře?!" Lenka se zatvářila dotčeně a odvrátila od něj pohled. ,,Copak to nechápete,pokud se pokusíme o útěk všechny nás zabijí!" Konečně jsem měla šanci promluvit. ,,Ne Matheo ty to nechápeš!Když tu zůstaneme všechny nás zabijí,jen co Gerald dostane to zlato,všichni zemřeme." Naklonila jsem se k němu blíže a pokračovala jsem ještě tišeji než do posud,tak ,že mě neměla šanci zaslechnout ani Lenka s Agátou. ,,Všiml sis někdy Lenčiny pohledu,když se na tebe usmívá? Chceš o ten její úsměv přijít?" Matheo se mi zahleděl do očí. ,, Když je dovedeš tam kam chtějí,tak ten úsměv ztratíš!Ztratíš ji a to na vždy a vše co si jí do dnes nepověděl už ji nepovíš nikdy….Vím co se jí stane,když Gerald získá to zlato,vím co se stane nám všem,viděla jsem to!Až všichni zemřeme,až zemře Lenka pak si možná uvědomíš,že dovést je ke zlatu,byl náš nejhorší možný krok!" Odklonila jsem se od něj a sledovala tázavé výrazy,které na mě házela Lenka i Agáta. Matheo na chvíli sklonil hlavu k zemi,vypadal jakoby usnul.Po krátké době ke mně vzhlédl a konečně promluvil. ,,Tak kdy utečeme?"

kapitola 24-nový plán

16. července 2013 v 9:59 | Wiky Dream |  Orisalova legenda
Je tu další kapitola k Orisalově legendě,já vím moc teď nepřidávám,ale nějak jsem se tu sekla a jsemm tak na mrtvém bodě,navíc ještě pořád hlídám děti takže ani nemám klid,tak se omlouvám :-)


,,Takže..zaplavali jste si?" Pronesl jízlivě Gerald když jsme se k němu otočili.My jsme jen mlčeli a nenávistně hleděli na jeho škodolibě usměvavou tvář. ,,No tak vstávejte,už takhle jsme se dost zdrželi,nemáme času na zbyt!" řekl a neurvale do nás strčil.Ve stejnou chvíli došla na místo i Agáta a Ryan,zbytek skupiny zůstával po zadu. ,,Zřejmě jste si nevšiml,že ty dívky jsou promočené na kost a jsou zraněné!" rozkřikla se když rázným krokem propochodovala kolem vysokého muže a postavila se před nás. ,,Snad neočekáváte,že budou pokračovat v tomto stavu!" Gerald se,se širokým úsměvem hlasitě zasmál,ale jeho úsměv mu zmrznul na tváři,když surově chytil Agátu pod krkem. ,,Dávejte si větší pozor na jazyk,mohlo by se stát,že o něj příjdete!" zasyčel ji hrubě do ucha,když vysoká černovláska zalapala po dechu. ,,Nechte jí!Slyšíte!" Gerald odvrátil svůj pohled na mě,znovu se usmál. ,,To platí i pro tebe ty…" Slova zůstala nevyřčená. Gerald surově odhodil Agátu stranou a zamířil přímo ke mně. ,,Kde ho máš?!" zakřičel na mě a pevně mi stiskl ramena. ,,Kam si ho dala!" Chvíli jsem jen vyděšeně stála a nechápavě pozorovala jeho chování.. ,,No tak kde je?!" Znovu zakřičel a zatřásl se mnou. ,,Co…" Snažila jsem se promluvit. ,,Kam si dala ten medailon,kde je?!" Instinktivně jsem přiložila ruku ke krku,medailon zmizel. ,,Já,já nevím.." vykoktala jsem. ,,Kde je ten medailon,vím,že ho máš!Kde je ten medailon?!" ,,Já nevím kde je,musela jsem ho ztratit v té řece!" ,,Nehraj si se mnou!" křik a odstrčil mě od sebe tak,že jsem skončila na půl znovu ve vodě. Lenka,která na vše až do teď jen zírala se ocitla v jeho spárech.Chytl rukáv jejích šatů a donutil ji kleknout,poté vytáhl z pouzdra zbraň a hlaveň přiložil k jejímu čelu. ,,Kde je ten medailon?" V tu chvíli dorazil na místo i Matheo se zbytkem výpravy. ,,Lenko!" vyděšeně křikl mladík,když spatřil svou kamarádku na kolenou.Dříve než k ní,ale stihl doběhnout Benova ruka ho zadržela,než stihl cokoliv říct na obličej mu mířila jeho zbraň.

Hra lovců-kapitola 3-polibek

13. července 2013 v 19:30 | Wiky Dream |  tajemství
ano,zvládla jsem to,tohle je poslední kapitola..Nedivte se je trochu...hodně divná,taková nerozepsaná,zvláštní,ale neměla jsem více prostoru,jinak já bych to dokázala rozepsat tak do dalších pěti kapitol,ale nemohla jsem,takže to vypadá tak jak to vypadá,no nevadí snad se vám i tak bude líbit,tak přeji příjemné čtení a omlouvám se,že to napsaný tak divně :-)



Do dlouhé,potemnělé chodby někdo vešel.Na chvíli zůstal stát na místě a jen se rozhlížel po tmou zalitém místě na,kterém postával.Po té přešel k malému stolku,který stál nedaleko od něj a vzal do ruky malý zlatý rámeček s fotkou dvou dívek.První z nich poznal okamžitě.Dlouhé hnědé vlasy jí sahaly téměř k pasu,temně šedé oči se tvářily záhadně stejně jako široký úsměv,který k dívce ani v nejmenším nepasoval.Laurent přejel prstem po té fotce se zrakem upřeným jen na dívku,kterou musí zabít.Nemohlo jí být moc,sedmnáct,možná osmnáct,přemýšlel hoch nad věkem té zvláštní lovkyně.Ještě chvíli zůstal viset pohledem na hnědovlasé dívce a pak se zaměřil na světlovlásku stojící vedle ní,její úsměv byl stejně falešný jako úsměv té lovkyně a její pohled byl zvláštní.Ty oči byli…Laurent zužil pohled do malých škvírek a přitáhl si fotku blíže k obličeji.Chvíli prozkoumával zvláštní oči světlovlasé dívky a pak s posměchem promluvil. ,,Zvěromág..mohlo mě to napadnout.." zašeptal a položil fotku zpět na její místo. Znovu se pozorně porozhlédnul po potemnělé chodbě.Snažil se najít jakoukoli past,kterou tu mohli na upíry přichystat,ale nenašel nic než jen černočernou tmu.Po krátké chvíli se rozhodl pokračovat dál.S tichými,téměř neslyšnými kroky došel až do obývacího pokoje.Znovu se dlouho rozhlížel a po krátké chvíli rázným krokem dopochodoval až ke dveřím pokoje,ve kterém cítil tu dívku.Bez přemýšlení chytl kliku,ale okamžitě jí zas pustil. ,,sakra…" zasyčel,když zpozoroval rozsáhlou popáleninu rozprostírající se po celé jeho dlani.Zkusil se dotknout dveří na jiném místě,ale výsledek byl stejný,okamžitě si bolestivě popálil kůži.Chvíli postával před dveřmi a prozkoumával je zrakem. ,,Zatracení zvěromágové…"zašeptal. Znovu pohlédl na svou dlaň a zpozoroval jak se mu popálenina sama od sebe hojí. Tiše se zasmál a po té začal prohledávat hlubokou kapsu svého dlouhého černého kabátu.Za nedlouho už držel v ruce zvláštní váček s podivuhodným namodralým práškem.Trochu si nasypal na dlaň a váček schoval zpět do kapsy. ,,Díky ¨Nathane…"Pronesl tiše a foukl do prášku,který okamžitě přilnul ke dveřím.Za nedlouho drobná zrnka prášku modře zajiskřila na dveřích se objevila oranžově zářící ochranná stěna.Ta postupně pohasínala až zmizela docela. Laurent se škodolibě zasmál a co nejtišeji vstoupil do dveří.

Hra lovců- kapitola 2-kdo je teď lovcem?

11. července 2013 v 15:01 | Wiky Dream |  tajemství

Do reality ji přivedlo vzdálené houkání sirén.Alia pomalu otevřela oči a zmateně se kolem sebe rozhlížela.Pokoušela se srovnat si myšlenky.Chvíli jen tak ležela na zemi než si uvědomila co se vlastně stalo.Zkoušela vstát,ale bolest,která ji bodavě vystřelovala z boku až k hrudníku ji zastavila.Opatrně se posadila a opřela se o stěnou do,které před tím tak prudce narazila.V ulici byla tma,měsíc,který ji před tím mihotavě svítil nad hlavou teď pokračoval dál ve své cestě a zanechal uličku bez jakéhokoliv světla.Alia se snažila prozkoumat okolí svým zrakem,ale neviděla nic než jen černočernou tmu.Nemohla tu dlouho zůstávat,ten upír se určitě vrátí,aby dokončil co započal,musí od sud co nejrychleji zmizet než bude pozdě.

Hra lovců -kapitola 1-lov započal

10. července 2013 v 16:46 | Wiky Dream |  tajemství
Tenhle příběh bude hodně krátký,původně to měl být krátký příběh,ale nějak mi to tam nešlo vtěsnat,ale jako víc jak tři kapitoly to mít nebude,ani jsem tomu nedělala vlastní rubriku....Tento příběh je o upírech a o lovkyni upírů a taky tak trochu o lásce,je to příběh na přání od mé kamarádky Lucky.Měla jsem zadáno jen upír,lovkyně upírů..a taky konec,ale to se nechte překvapit...Přeji příjemné čtení :-)

Může se lovec zamilovat do své kořisti?A kdo je zde vlastně lovec a kdo kořist?


Do malé,špinavé uličky jí zavedl pach krve.Pomalu procházela mezi odpadky poházenými po navlhlé zemi od deště a tiše našlapovala na mokré,kamenné dláždění.V této temné uličce nebylo žádné světlo,kromně, matně zářícího měsíce na obloze,který vytvářel na zemi i na zdích prazvláštní stíny.U těchto stínů se vždy zastavila a pozorně je prozkoumávala,když si byla jista,že stíny rozeseté po celé uličce jsou opravdu jen stíny,opatrně pokračovala dál.Tato ulice byla slepá,to si uvědomila když se dostala až k pomalované zdi u které se povalovalo mnoho odpadků,ale to nebylo jediné čeho si všimla.Na zemi leželo ještě něco.

kapitola 23 -řeka

10. července 2013 v 10:56 | Wiky Dream |  Orisalova legenda
dnes to bude torchu delší,ale ne o moc..Přeji příjemné čtení :-)


Slunce už mířilo k západu,když jsme se dostali na dohled řeky o ,které Matheo mluvil.Od ní nás,ale ještě dělila rozsáhlá pláň s trávou stejně žlutou jako slunce a se stromy rozesetými ledabyle po celé planině. Mezi stromy se procházela zvláštní zvířata.Jejich dlouhé krky sahaly až k nebi a jejich zvláštní tělo bylo poseto hnědými skvrnami.Chvíli jsem je pozorovala, jak líně přecházejí od jednoho stromu k dalšímu a okusují zelenající se listy. ,,To jsou žirafy…" prozradila mi Lenka když stejně jako já pozorovala ty podivuhodná,ale krásná zvířata. ,,Aha.."prohodila jsem a dál se zabývala těmi dlouhými krky. ,,To je ta řeka!" sdělil všem Matheo když stanul vedle nás. ,,Dnes jí přebrodíme a zítra bychom se mohli vydat do kopců." ,,Dobrá tedy.." začal vysoký muž s kaštanově zbarvenými vlasy. ,,Tak na co čekáme…"doplnil ještě a popostrčil nás k pochodu.

Osobní déšť

8. července 2013 v 19:52 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory

Můžu jen snít o dalších dnech,
co budou bez tebe.
Už tě vídám jen ve svých snech,
tvá láska u srdce mě zebe.

Ty jsi můj osobní déšť.
Ty jsi všechny mé slzy.
Co nechávám po tváři téct.
Jsi pláč,který mě mrzí…

Vzpomeň si na ty dny,
kdy byl jsi ke mně milý.
Po tom zbyli mi jen sny,
vše ostatní slzy smyly..

Ty jsi můj osobní déšť.
Ty jsi všechen můj strach,
kterým nechávala jsem se vést,
Který teď obrací se v prach…

Světlo ztrácí se z mých dnů,
vracím se do krásného snu…
Kde oba ruku v ruce jdem,
kde jako pravý pár žijem…

Vracím se do snu plného růží,
do snu plného tvých úsměvů.
Kde srdce láskou ti buší,
kde není stopy po hněvu.

Žít v pouhém snu,
Já už nechci dál,
Tuhle tu tvou hru,
Už toužím dohrát!

Vracím se ze snu zpět,
Odcházím,do světa žití.
Snad žít už budu smět,
snad světlo znovu se rozsvítí.

Byl si můj osobní déšť,
Byl si pláč na mých lících.
Co nechávala jsem téct,
na citech spících.

Už nejsi pro mě víc než stín,
Odcházím od kamene,jenž táhnul mě dolu,
Bude to těžké to vím,
Ale už chci stoupat nahoru…

kapitola 22 -nová cesta osudu

7. července 2013 v 0:20 | Wiky Dream |  Orisalova legenda

Do dalšího dne nás probudil Ben.Slunce ještě podřimovalo někde za horizontem,když se do stanu vřítil vysoký hnědovlasý muž a začal do nás neopatrně šťouchat.Dříve než se dostal ke mně,mě probudil Agátin rozčílený hlas. ,,Ještě jednou se mě dotkněte pane a tu ruku vám zlomím!" Výhružně pronesla ,když se snažila posadit.Její dlouhé havraně černé vlasy byli rozcuchané a ona se je teď snažila,alespoň na oko upravit rukou. Ben jí chtěl postavit na nohy,ale stačil jediný Agátin pohled aby si to rozmyslel.Vstal od ní a dopochodoval ke mně.Dříve než se ke mně stačil sklonit,otevřela jsem oči a mlčenlivě jsem na něj zírala. ,,Za nedlouho vyrazíme!" řekl svým hrubým hlasem a přešel k Lence. Zatřásl s ní a dívka konečně otevřela oči. ,,Co?" vyjekla když před sebou uviděla Benovu tvář.Ten se jen uchechtl a beze slov přešel k Matheovi. ,,Vstávej!" křikl na něj ve chvíli kdy ho bolestivě kopl do zad. Netrvalo dlouho než se náš průvodce otočil a stanul nebezpečně vypadajícímu muži tváří v tvář. Benova ruka sjela bezděčně k pouzdru se zbraní,když se před něj Matheo postavil jako rovnocenný soupeř. Chvíli mu tvrdě zíral do očí a my jen sledovali co se bude dít.Spatřila jsem jak se chlapcovi dlaně zatínají v pěst.I Lenka to zpozorovala. ,,Matheo.." pronesla zoufale. Když na ní mladík zaměřil svůj pohled jen zavrtěla hlavou a Matheova tvář se rázem změnilaZměřil si téměř vyděšeného Bena pohledem a s posměšným výrazem přešel zpět ke svému lůžku. ,,Všichni ven,vydáme se na cestu!" Pronesl Ben s předstíranou klidností a vyšel ze stanu.

kapitola 21 -vysvětlení

3. července 2013 v 15:28 | Wiky Dream |  Orisalova legenda
Poslední dobou mi to psaní vůbec nejde,nemohu se soustředit,navíc teď hlídám děti a ono něco psát když člověku řvou u hlavy tři haranti taky není nic jednoduché,takže teď nebudu přidávat články tak často,tak se nezlobte :-)




Geraldova tvář zvážněla. ,,Takže jsme dohodnuti,ale pokusíte se mě podvést a oni zemřou,když se pokusíte o útěk,zemřou…Když budu mít jen podezření,že mě vedete špatným směrem.zabiji je!" Matheo jen přikyvoval a zoufale hleděl na bezvládnou Lenku ke,které se teď skláněla Agáta. ,,Dobrá tedy…pusťte je!" zakřičel na muže když mířil směrem do jednoho ze stanů. ,,Ryane,Bene,hlídejte je!" Zavelel a mé bolestivé sevření se rázem uvolnilo.Ihned jsem se rozeběhla k Agátě a objala ji.Styděla jsem se za to co se stalo,styděla jsem se za to,že jsem jí dostala do nebezpečí,stejně tak i Lenku. ,,Agáto jsi v pořádku?" šeptala jsem k ní a z očí mi tekly potůčky slz. ,,Ano,jsem,ale řekni mi o co tady jde!Co se to tu děje?" Podívala jsem se své tetě do očí. ,,Řeknu ti to…ale bude to muset počkat,musíme se postarat o Lenku!" Černovlasá dáma se vznešeným pohledem jen kývla a otočila se zpět na bezvládné Lenčino tělo.Matheo už dávno klečel u její hlavy a snažil se jí probrat.Agáta ho jemně odstrčila a znovu prozkoumávala ránu na čele. ,,Není to hluboké…" pronesla a jemně si položila Lenčinu hlavu do klína pak se otočila na muže,kteří stáli u nás. ,,Neškodilo by,kdyby nám někdo z vás pitomců donesl trochu vody a čistý kapesník!" Ben s Ryanem se na sebe přihlouple podívali a po chvilce ticha se Ryan vydal k jednomu ze stanů.Po krátké době se vrátil a v ruce držel misku s vodou a kapesník. ,,Děkuji…" pronesla Agáta když misku přebírala.Položila jí na zem a ve vlažné vodě smočila kapesník.Ten potom přiložila Lence na čelo a začala čistit bolestivě vypadající ránu. ,,Bude v pořádku?" ptal se Matheo a hladil Lenku po tváři. ,,To nevím…" zašeptala Agáta a vrátila se zpět k práci.