Červen 2013

kapitola 20- dohoda

30. června 2013 v 21:30 | Wiky Dream |  Orisalova legenda
Dneska mi to psaní vůbec nešlo.Tak proto tahle kapitola vypadá tak jak vypadá...je to sice hrůza,ale už se mi vůbec nechce to předělávat,takže snad mi to prominete :-)



Mé pocity se mísily.Vztek,nenávist,úzkost,zklamání ale i smutek,to vše jsem cítila když jsem pohlédla do očí tomu muži,který mi býval blízkým.Nemohla jsem promluvit,jen jsem tam tak stála a do očí se mi protivně draly slzy.Muž stojící přede mnou se usmíval,ten úsměv jsem znala,ale už mi nepřišel okouzlující,nepřišel mi přátelský,byl falešný a nečestný.Stál tam se zbraní namířenou na mě a protivně se usmíval.Několik slz se mi kutálelo po obličeji. ,,Ale copak Lili?Snad by si neplakala?" pronesl sarkasticky.,,Už jsme tě chtěli jít hledat,ale ty jsi přišla sama,jak milé,takže tu už máme celou partičku dětí,kteří nevědí,že by se nocí neměli potulovat sami,něco by se jim totiž mohlo stát,někdo by jim třeba mohl ublížit…"řekl výsměšným tónem a pohlédl na omráčenou Lenku.Otočila jsem se stejným směrem a konečně jsem se vzpamatovala. ,,Vy!" namířila jsem si to rovnou k němu,ale muž,který až do teď seděl u ohně hbitě vstal a popadl mě za ramena. ,,Co jste jí provedl?" křičela jsem ,,nic,nevidíš ,odpočívá.." jeho tón se mi vůbec nelíbil,nikdy před tím jsem ho takto mluvit neslyšela a nahánělo mi to hrůzu. ,,Kde je Matheo?",,Co já vím,asi někde taky odpočívá.." .,,já vám věřila Geralde!Věřila jsem vám!" Vysoký hnědovlasý muž tam jen stál a usmíval se na mě. Snažila jsem se vymanit ze sevření toho muže,který mě teď svíral stejně silně jako had svírá svou kořist. ,,Nenávidím vás,slyšíte nenávidím,vy parchante!"neovládla jsem se. Gerald sklonil zbraň a ráznými kroky přišel až ke mně. ,,To už by stačilo!" řekl a uhodil mě do tváře takovou silou,že jsem chvíli měla pocit,že snad omdlím.

Odkaz lásky

30. června 2013 v 13:39 | Wiky Dream |  nadpřirozeno
Takže tady je ta povídka na přání,měla být o lásce,měli v ní být elf a elfka,mělo to končit šťastně..S tím šťastným koncem je to tak trochu zvláštní,protože to nemá,ale i má šťastný konec..
Takže tohle je pro tebe Zdeni :-) :-)



Sluneční paprsky pomalu prostupovaly skrze velký kamenný balkón,proplížily se do prostorného pokoje a našli si cestičku až k posteli kde pokojně spala mladá elfka.Postupně se doplazily až k její tváři a jejich teplo dívku příjemně hladilo po obličeji.
Konečně se probudila,její průzračně zelené oči se rozhlédly po pokoji a poté se zaměřily na muže spícího vedle ní.S úsměvem se k němu otočila a pohladila ho po polodlouhých kaštanových vlasech,které mu teď zakrývali obličej. ,,Wailly…" zašeptala příjemně zvučným hlasem a jemně ho vzala za rameno. Elf vedle ní se zavrtěl na místě a několik dalších pramenů mu při tom popadalo do obličeje.Jemně jeho vlasy odhrnula a odhalila tak nezvykle bílou tvář ,malé oči a usmívající se ústa. ,,Jsi vzhůru?" zeptala se a její příjemný hlásek to téměř zazpíval.Wailly otevřel oči a zaměřil svůj temně modrý pohled na ní.Vypadal přísně a tvrdě,ale nikdy takový nebyl,pod tou skořápkou nelítostného bojovníka a tvrdě vycvičeného rytíře se skrýval laskavý,usměvavý a milující muž. Chvíli na ní jen tak hleděl a poté jí pohladil po dlouhých rovných vlasech,které nesly barvu noci.Dívka se na něj usmála a on jí její úsměv oplatil.Přisunul se k ní a políbil jí na její dokonale nádhernou tvář. ,,Jsi krásná…"zašeptal. Dívka se rozesmála. ,,Krásná?Jsem rozcuchaná!" Wailly na ní pohlédl a znovu se usmál. ,,Takto ti to sluší nejvíce…"Ta dlouhovlasá dívka s okouzlujícím pohledem se na něho usmála a objala ho. ,,Miluji tě…" zašeptala. ,,I já tebe.." šeptal jí do ucha.

kapitola 19- nečekané zjištění

29. června 2013 v 14:29 | Wiky Dream |  Orisalova legenda
Včera jsem nějak nestíhala,tak je to dnes malinko delší no neva...Jelikož tu nemám dlouho žádnou krátkou povídku,tak jsem se pro něco rozhodla,napíšu povídku podle vás,takže si můžete určit třeba slova,nebo postavy,nebo námět,žánr prostě cokoliv a já se na to pak pokusím vytvořit povídku,kdyžtak pište na mail a nebo třeba do komentů ,jinak přeji příjemné čtení...

Seděli jsme v temnotě noci schoulené u stromu a čekali na Mathea,který se dlouho nevracel.Lenka se neustále rozhlížela do černočerné tmy v naději že zahlédne toho koho hledá.Já jsem seděla vedle ní a se zavřenýma očima jsem odpočívala. ,,Už je pryč nejméně dvě hodiny!"ozvalo se vedle mě a do žeber se mi zaryl Lenčin loket.Nepatrně jsem pootevřela oči a zaměřila se na vyděšenou tvář mé kamarádky. ,,Tak slyšíš?!" znovu do mě šťouchla tentokrát už mnohem bolestivěji. ,,Lenko,uklidni se…"začala jsem a znovu jsem zavřela oči. ,,Matheo to tu zná,nemusíš se bát,on se vrátí!" ,,Myslíš?" zeptala se a já znovu otevřela oči. ,,On by nás neopustil!"Při těchto slovech mě zamrazilo v zádech.Co když odešel,co když nás tu nechal,ale to by přeci neudělal,i když jsem zachovala tak jak jsem se zachovala,tohle by nebyl Matheo. ,,Ne,neopustil by nás,uvidíš za chvíli se vrátí!" snažila jsem se přesvědčit i sama sebe.sledovala jsem jak se Lenčina tvář uklidňuje. ,,Ano,máš pravdu za chvíli je tu…" řekla s stejně jako já se opřela o strom a zavřela oči.Obě jsme usínali.Cítila jsem jak mě spánek volá a vztahuje mě do své říše snů.Přestávala jsem vnímat vše kolem sebe,šumění větru,hučení vody i Lenčino oddechování,pomalu jsem přestávala být v tomto světe.Něco mě,ale nechtělo pustit dál,něco mi nechtělo dovolit usnout,nejdříve jsem si neuvědomovala co to je, dokud jsem na krku neucítila nepříjemné horko,které mě dusilo a spalovalo.Snažila jsem se to nevnímat,zoufale jsem toužila po spánku,ale nešlo to,horko se rozšiřovalo po celém mém těle,nemohla jsem se pohnout,nemohla jsem se nadechnout,teď jsem si konečně uvědomila co to způsobuje,byl to ten medailon.

kapitola 18 - rychlý odchod

27. června 2013 v 16:44 | Wiky Dream |  Orisalova legenda

Matheo mě chytl za ruku a odváděl zpět do vesnice.,,Au..Matheo,počkej!" snažila jsem se ho zastavit. ,,Není čas!"odpověděl a táhl mě dál vesnicí.Zastavili jsme se až u místa kde jsem spala já a Lenka. ,,Probuď Lenku,budeme muset jít!"Jen jsem zakývala hlavou na znamení souhlasu a chtěla jsem zmizet ve dveřích.Ještě než jsem to stihla mě Matheo znovu chytl za paži. ,,Nikomu ani slovo.." ,,Dobrá.."řekla jsem a zmizela v domku.
Lenka ještě stále spokojeně ležela na dekách a spala.Její kulatá tvář se usmívala ze snu.Klekla jsem k ní a jemně jí vzala za rameno. ,,Lenko…Lenko vstávej."Konečně se její oči otevřely a její úsměv se ještě více rozšířil. ,,Ahoj…proč ještě nespíš?"ptala se zatímco si sedala. ,,musíme jít.." odpověděla jsem. ,,Cože?Ale proč,proč tak brzy?"ptala se zmateně. ,,řeknu ti to cestou,teď vstávej,rychle!Počkám na tebe venku!"řekla jsem a zamířila ven.

kapitola 17 -s pravdou ven

26. června 2013 v 18:20 | Wiky Dream |  Orisalova legenda
Tentokrát je to kratší než obvykle,ale nemám moc čas...utekl mi křeček a já ho teď musím jít hledat :-D :-D



,,To tetování!!"Vykřikla jsem ještě dříve než jsem otevřela oči.Rychle jsem se posadila a rozhlédla se kolem sebe.Byla jsem v malé,prosté a kulaté místnosti ve které byl jen lavor,několik džbánů a něco co se vzdáleně podobalo skřínce.Podívala jsem se vedle sebe.Lenka spokojeně spala,zdálo se,že jí můj hlas neprobudil.Potichu jsem vstala,oblékla se a stále ještě rozcuchaná jsem vyběhla ven.Na východě se již rozjasňovalo,ale slunko bylo stále ještě schováno za horizontem,ale i tak už bylo ve vesnici celkem rušno.Postávala jsem před domkem a snažila se určit směr,kterým nás sem včera večer dovedla Yawa.Chvíli jsem zaraženě civěla na tři uličky,které vedli od našeho přístřešku a po krátké době jsem se rozhodla pro tu umístěnou nejvíce vlevo.Rychle jsem procházela kolem ostatních domků než jsem se konečně dostala do středu vesnice.U ohniště seděli dvě ženy,jednu jsem si pamatovala ze včerejška,ale druhá,mladší z žen,mi byla neznámá.Doběhla jsem k nim a udýchaným hlasem jsem se snažila promluvit. ,,Kde je Matheo?!"téměř jsem tu otázku zakřičela.Mladší žena se na mě podívala trochu polekaně. ,,Matheo?" zeptala se. ,,Ano ten,náš průvodce,kde je?" žena ukázala směrem k řece a já se bez rozmýšlení vydala širokou uličkou na kterou ukazovala.Proběhla jsem kolem několika dalších domků a jednoho chlívku než jsem se dostala za vesnici,kde tekla malá říčka.Konečně jsem se zastavila a trochu se uklidnila.Pak jsem se začala rozhlížet kolem sebe.

svět za růžovými brýlemi

26. června 2013 v 16:32 | Wiky Dream |  úvahy
Dnes se ve škole uklízelo..Proto jsme se s kámoškou zašili do temných zákoutí naší školy a tam si jen tak povídali.O čem si asi tak pět hodin povídat?...Filozofovali jsme nad vším možným až jsme se dostali k naším životům a jak jsme nad tím tak uvažovali a přemýšleli, napadlo mě ty naše životy k něčemu přirovnat,no a z toho vznikl tento článek...


Život prostě nemůže být dokonalý a perfektní.Nikdy takový být nemůže,ale lidé by ho takový mít chtěli.Přáli bychom si,aby náš život byl bez chyb,bez starostí a bez problémů,které nás trýzní a svazují.S každým tím problémem jsme svázáni více a více,až se nakonec začneme dusit,ale nikdo z nás se nechce dusit,nikdo z nás po takovém životě netouží.Proto nasadíme růžové brýle a všechny problémy a starosti zazdíme za vysokou,silnou,betonovou zeď,vše co nás trápí,vše co nás mučí schováme za tuto stěnu a už se na ní neohlédneme.Žijeme si dál svůj bezstarostný život za růžovými brýlemi.Žijeme dál v iluzi dokonalosti a upřímných úsměvů.Zapomeneme na vše co nás trápilo,na všechny starosti a bolest a necháváme se unášet na vlnách našeho falešně šťastného života.Hledíme jen před sebe skrze růžové brýle,jen před sebe…Nepodíváme se stranou,neohlížíme se na zpět,ze strachu že zahlédneme náš skutečný život,který se nás zoufale snaží dohonit a vrátit nás zpět do kruté reality.Neohlížíme se…Jen se usmíváme a jdeme dál tou perfektní iluzí..
Ale jak se tak říká,vše pěkné jednou musí skončit.Jednou nás,náš život dohoní.Velká betonová zeď se začne bortit a rozpadat,až se nakonec všechny problémy,starosti a bolesti dostanou ven a dostihnou nás.Naše růžové brýle se polámou a roztříští se na miliony malých kousků,které už nikdo nedokáže slepit.A z naší iluze dokonalého života zůstanou jen růžové střípky vzpomínek ležící na zemi.A my konečně zjistíme, že život prostě nemůže být dokonalý a perfektní,protože dokonalost je jen iluze...A ani ten nejlepší iluzionista na celém světě, jí neudrží na živu věčně….

Vím je to krátké,ale já myslím,že se tu najde někdo komu to bude vyhovovat... :-D :-D

kapitola 16 -vesnice

25. června 2013 v 12:49 | Wiky Dream |  Orisalova legenda
No je to zase tady...okecávání :-D :-D :-D nějak mi to bez toho nejde no...čím víc se snažím neokecávat tím víc okecávam...zkusím se v tom zlepšit no...


Všichni tři jsme se vymanili z houští a objevili se před malým jezerem.Za malý okamžik jsme již měli vše sbalené a byli přichystaní na cestu.V dáli jsme zahlédli lvici a po jejím pravém boku velkého,mohutného lva s dlouhou hřívou kolem hlavy,která vypadala jako sluneční paprsky.Lenka zůstala úžasem stát.Matheo hleděl stejným směrem.Odhadoval situaci. ,,Musíme zmizet…"řekl,došel k Lence a chytl jí za paži. ,,Hned !" než se Lenka stačila vzpamatovat Matheo jí vláčel za sebou jako hadrovou panenku. ,,Pospěš si Lili!" volal na mě,když jsem vykročila za ním. ,,Nemohl by si něco udělat?" volala jsem na něj když jsem ho dobíhala. ,,Ne, nebude to za potřebí,pokud se rychle vytratíme."Potom se zastavil pustil Lenku a pohlédl jí do očí. ,,Jeden mrtví lev snad stačí…" Lenčina tvář sjela pohledem k zemi. Konečně jsem oba doběhla a Matheo se s pohrdavým výrazem znovu vydal na cestu.Lenka šla mlčky za ním…

kapitola 15-část první-dopis ,část druhá -lvi

24. června 2013 v 20:41 | Wiky Dream |  Orisalova legenda
Ano dnes je toho víc...nějak jsem se do toho zažrala no...Jen pár slov.První část nění psaná Ich fornou...potřebovala jsem to napsat takhle aby to dávalo smysl.Takže jen aby jste se nelekli že najednou měnim styl..pak už to zas pokračuje tak jak má jo takže se vážně neděste...no přeji pěkné počtení :-)



část první- dopis

U zamčených dveří v dlouhé a temně vypadající chodbě postávali dva muži.Muž s černou pletí a s početnými vráskami v obličeji se soustředil na svazek klíčů,který svíral v dlani.Druhý z mužů,vyšší běloch se světle hnědými vlasy a s očima barvy louky tiše postával za majordomem a rozhlížel se po obrazech visících po stěnách. Svazek zachrastil a do zámku vklouzl jeden z klíčů,tolik podobný všem ostatním,které se na svazku pohupovaly.Dveře se skřípavě otevřely a starší černoch vstoupil do zatemněného pokoje. ,,Prosím pane.."Pokynul muži stojícímu stále ještě na chodbě. Zelenooký muž pomalu vstoupil do pokoje a rozhlédl se.Okna byla zatemněná dlouhými tmavě modrými závěsy.Malá postel stojící u jednoho z oken byla neustlaná a povalovalo se na ní spousta oblečení.Knihy na malém kulatém stole byli nesrovnané a pootvírané na různých stránkách.,,smím-li se zeptat…"začal majordomus,nervózním hlasem. ,,Co tu hledáte?" Rozcuchaný muž na něj ani nepohlédl a došel až ke stolu s knihami.Začal jednu po druhé otáčet listy vzhůru a s předstíraným zájmem zkoumal jejich obsah.Po krátké chvíli nechal knihy knihami a zamířil k velkému psacímu stolu,který se tu vyskytoval téměř v každém pokoji. ,,Já sám nevím…"řekl konečně cestou ke stolu. ,,Ta protivná ženská mě o to požádala…." ,,Myslíte paní Agátu?" zeptal se znovu nervózně černoch. ,,Jo,jo přesně tu…Prý jestli tu nenajdu něco zajímavého,něco co by mohli použít při hledání jejího bratra a té drzé holky co se ztratila včera…"Konečně došel až ke stolu a začal se přehrabovat v množství papírů,které se na stole jen tak povalovaly. ,,Myslíte Lili!Ty dvě neměli nikam chodit. Savier si myslí že šli směrem k Černým horám,jestli je to tak,do večera budou zpět v bezpečí…" Promlouval majordomus spíše pro sebe. ,,Hm,jo určitě…"Zarazil se muž,když v kupě papírů narazil na zapečetěný dopis adresovaný Lili. ,,Našel jste něco?" Ptal se černoch a zvědavě se snažil dohlédnout ke stolu. ,,Možná.."odvětil hnědovlasý muž a s dopisem v ruce odcházel z místnosti.Když procházel kolem majordoma jen směrem k němu prohodil. ,,Nezapomeňte zamknout!" řekl a zmizel na chodbě. ,,Za jisté pane…"řekl tiše starší černý muž,stále stojící v místnosti.

kapitola 14 -legenda

23. června 2013 v 16:02 | Wiky Dream |  Orisalova legenda
Tahle kapitola je vlastně jen o té legendě podle,které se jmenuje celý ten příběh..Nemám jí ještě tak uplně domyšlenou,tak jsem to zkrátila tak nějak aby to bylo k pochopení,ale jestli vám tam nebude něco sedět nebo tak,tak klidně napište pokusím se to nějak vysvětlit,nebo předělat :-)



,,O legendě?O jaké legendě?"Zajímala se Lenka. ,, O jednom bohu,o jeho zradě a o jednom malém pohoří." Matheo se usmál a poposedl si blíže k ohni. ,,Kdysi dávno.." začal náš průvodce s příběhem. ,,Před mnoha staletími,v dobách kdy planiny byli plné zvěře a lidé s nimi uměli rozmlouvat,v dobách ve kterých žili ti nejmocnější ze všech šamanů a kdy síla božstva byla nepřekonatelná žil jeden velmi zvláštní kmen.Ten kmen nesl jméno Borongo. Tento kmen nebyl ničím zajímaví až do jisté doby.Říká se,že jednoho dne nastalo velké horko a sucho,které zpustošilo všechny kmeny po celé Africe a které zabilo mnoho lidí …" Sledovala jsem jak se Lenka pomalu,ale jistě vpíjí do příběhu a jak se Matheo při svém vyprávění zvláštně usmívá. ,, Kmen Borongo byl na tom stejně jako ostatní kmeny velice zle a mnoho lidí z jeho řad zemřelo.Proto se jeden malý chlapec z tohoto kmene rozhodl požádat o pomoc jednoho z nejsilnějších bohů,byl jím samotný Orisal.-,,Orisale,velký Orisale!Prosím vyslyš mě,žádám tě o pomoc.Prosím zastav sucho ,které nás tolik ničí,prosím zastav ho a dej ať náš kmen znovu prosperuje!Když vyslyšíš mé prosby,můžeš za to ode mě žádat cokoli!"- Orisal viděl příležitost na jakou již dlouho čekal,sestoupil na Zem k chlapci a promluvil. -,, Vstaň chlapče,přestaň už mít strach,vyslyším tvé prosby,jako jediný z bohů…"- V tu chvíli skončilo dlouhodobé sucho a spustil se déšť jaký chlapec ještě nikdy neviděl. -,, Děkuji ti Orisale!Jak se ti jen mohu odvděčit,žádej cokoli chceš!"- Bůh nad jeho nabídkou mávnul rukou. -,,Nežádám od tebe nic,nic nepotřebuji,chci jen aby tvůj kmen znovu okusil chuť života,proto ti pomohu i na dále."- V Orisalovích rukou se cosi lesklo,byl to zlatý kámen velikosti sevřené dlaně. -,,Vezmi si ode mě tento zlatý kámen,přinese tvému kmeni štěstí a velké bohatství,učiním tě vůdcem tvého kmene a ty za to budeš tento kámen střežit."- Hoch od boha přijal kámen s úctou a vděkem,netušil co je, ale v kameni kromě bohatství ukryto.Netušil že Orisal ho podvedl a že ho využil ke své vlastní cestě k moci."Matheo se odmlčel. ,,Ke své cestě k moci?Co ten kámen skrýval?" Ptala se netrpělivě Lenka. ,,Vzhledem k tomu,že ho podvedl,to asi nebude nic pěkného…"hádala jsem. ,,Tak chcete to slyšet dál?"Matheo nečekal na odpověď a vrátil se zpět ke svému vyprávění.

kapitola 13 -utáboření

22. června 2013 v 17:48 | Wiky Dream |  Orisalova legenda
Tak Tahle kapitola je čisté okecávání...jsem to vážně chtěla zkrátit,ale ono to nějak nešlo no,prostě jsem už zvyklá ze školy no :-D :-D


Když jsem se vrátila Lenka byla už vzhůru a připravovala se na cestu.Matheo postával u stromu a jen bez výrazu hleděl před sebe.Zdálo se že je duchem nepřítomen. ,,Dáš si?" zamávala mi Lenka něčím před obličejem. Byl to jakýsi zvláštní druh ovoce.Světlovláska mi podala žlutý půlměsíček a já se do něj zakousla.Kupodivu to chutnalo dobře a s velkou chutí jsem snědla i další kousek,který mi kamarádka nabídla a po té jsem se i já šla připravit na cestu.Z malé brašny jsem vytáhla klobouk a nasadila si ho na hlavu. ,,Co mu je?" šeptla Lenka směrem ke mně a ukazovala při tom na Mathea. ,,To nevím…" Odpověděla jsem a jen doufala, že nepřemýšlí nad medailonem,který viděl.Lenka si nasadila svůj velký slaměný klobouk a prohodila mým směrem. ,,že jsme ho brali sebou,je mimo dříve než mi.Matheo stále stojící u stromu,teď konečně zaregistroval rozhovor mezi mnou a Lenkou. ,,měli bychom vyrazit…"řekl a bez čekání se vydal na cestu. ,,A nemysli si,že jsem to neslyšel Lenko!"dodal ironickým tónem,když opouštěl příjemný stín našeho úkrytu před sluncem.Lenka se zatvářila nevině a zkroušeně se vydala za ním.Já jsem ještě chvíli postávala v příjemném stínu a pak jsem už zamířila za oběma přáteli.

kapitola 12 -sen

21. června 2013 v 14:47 | Wiky Dream |  Orisalova legenda

,,K Černým horám jsou to přibližně dva dny cesty…"Matheo se zastavil u brány a čekal až Lenka odemkne. ,,Dva dny?To není mnoho…"Podívala jsem se na něj s nadšeným výrazem.,,Dva dny,kdybych šel sám…"Odmlčel se a změřil si mě pohledem. ,,S tebou a Lenkou by to byli tak tři dny…" Lenka konečně odemkla velká vrata a otočila se na svého dlouholetého kamaráda. ,,Byli by to tři dny?Jak to myslíš?"Matheo došel až k Lence a snažil se zatlačit do velkých mřížovaných vrat.,,No…"začal,když se opřel do brány. ,,Nepochybuji o tom,že nejdéle odpoledne přijdou na to,že tam vy dvě nejste…"Brána se,se skřípěním otevřela a my proklouzli ven. ,,To promiň!" Doběhla jsem vysokého chlapce,který se už vydal na cestu.,,ale tak brzy na to nepřijdou,nechala jsem vzkaz,že jsme s Lenkou u jezera…" Matheo na mě ani nepohlédl a jen dál pokračoval v chůzi. ,,I kdyby to zjistili až večer…"zastavil se a konečně mi pohlédl do očí. ,,Do příštího večera by nás dohnali…" Zůstala jsem stát jako opařená,zatím co se můj nový kamarád znovu vydal na cestu. ,,Nejsme pomalé!" křikla na něj Lenka. ,,Ale ano,jste!"Volal na nás Matheo,daleko před námi. ,,A pojďte už!"

Oni a my

21. června 2013 v 12:34 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory


K čemu máme své životy přirovnat,
jak se máme zachovat?
Tiše z davem,tmou procházíme,
co čeká nás dál,to nevíme..

Možná by se zdálo,že jsou stejní jako my,
možná by se zdálo, že i mají stejné sny.
Možná by se zdálo,že v jejich duších je pochopení,
ale stejní jako my,nikdo z nich není.

Na špatné straně plotu stojíme,
o své temné osudy se bojíme.
Tiše se ke zdi řadíme,
co měli jsme,to ztrácíme…

Možná by se zdálo,že nejsou krutí,
možná by se zdálo,že jsou jen pomocníci smrti.
Možná by se zdálo,že i lítost mají,
ale nic takového oni neznají…

Slyšíme výstřely z jejich zbraní,
nikdo jim v tom nezabrání.
Teď konec je našemu žití,
hvězdy na hrudích zhasly,už se nerozsvítí.

Možná by se zdálo,že jsou stejní jako my,
možná by se zdálo,že i mají stejné sny.
Možná by se zdálo,že v jejich duších je pochopení,
ale když vystřelí,už se nezmění…

konec malé princezny

20. června 2013 v 10:18 | Wiky Dream |  nespravedlivý osud
Tuhle povídku jsem dlouho nemohla najít,ale dnes jsem jí konečně vyštrachala,tak jsem se rozhodla že jí sem dám :-)


,,Jaké je to v nebi?Jaké to tam je?Určitě krásné že?Všude jsou stromy…a…a květiny..Jak vlastně vypadají,jak voní?Už si na ně nevzpomínám..Jaké to tam asi bude…Určitě krásné,budu tam šťastná…Ale neboj se, nezapomenu na tebe,budu tam na tebe čekat..Přijdeš za mnou že jo?Ale nemusíš pospíchat,já…já na tebe budu čekat maminko…"
Takto si to pamatuji,to byla poslední slůvka jedné malé,ale odvážné dívky s velkým srdcem.Vzpomínám si na její přání,chtěla být doktorkou,dost velké přání na malé dítě že… ,,Chtěla bych pomáhat dětem jako jsem já.." Ano,jako ona…Ale to bylo v době, kdy bylo vše ještě krásné.Chodívali jsme po loukách a já se dívala jak tančí mezi květinami, jak se schovává mezi stromy a plete věnečky z kopretin.,,Takový budu mít až se budu vdávat…" říkávala když si ho nasadila a pobíhala s ním kolem mě.A já se usmívala,smála jsem se i když jsem už v té době věděla ,že takový den zřejmě nikdy nenastane…

kapitola 11-útěk

19. června 2013 v 18:30 | Wiky Dream |  Orisalova legenda
Tehle kapitola tu měla být už včera,ale z praxe jsem se vrátila docela pozdě a unavéná,navíc mi nebylo zrovna nejlépe a když jsem pak zapla počítač tak už jsem prostě neměla náladu cokoliv psát.Raději jsem si zalezla na jeden můj oblíbený blog a tam si skoro až do večera četla.No ale dnes už jsem to musela napravit,tak tady je jedenáctá kapitola :-)


Seděla jsem na malém balkónku svého pokoje a netrpělivě sledovala obzor.Stíny domů i lodí se pomalu začínaly protahovat,jak se slunce ztrácelo daleko za hotelem.Sledovala jsem jak se jeho zlatavý,olejový odraz na moři pomalu potácí k přístavu až nakonec docela mizí.,,Ještě chvíli…"zašeptala jsem a pozorovala jak se červánkové nebe pomalu vytrácí a na místo něj přichází na stráž noc ve své temné kápy.Ulice se začínaly vylidňovat, až na konec zůstalo celé město pusté a liduprázdné.Jen v přístavu se čas od času mihl nějaký námořník,nebo se na večerních vlnách občas zhoupla nějaká menší loď,ale to bylo to jediné co rušilo celkovou atmosféru města,které se pomalu ukládalo ke spánku.

Kapitola10-riskantní rozhodnutí

17. června 2013 v 17:20 | Wiky Dream |  Orisalova legenda

Tahle kapitola je hodně krátká,ale on je to v podstatě jen rozhovor několika lidí,takže si myslím že to nevadí :-)
tak přeji příjemné počtení...

Chvíli jsem jen seděla bez pohnutí a svírala v rukou klobouk,který mi donesla Lenka.Beze slov jsem do něj byla zahleděná,jakoby v sobě skrýval odpovědi na otázky,která mi procházely hlavou.Jak se mohl ztratit?Copak mi lhali?Říkali že se otec vrátí!Ptala jsem se v duchu sama sebe.,,Ne,ne to není možné,nemohl se přeci jen tak ztratit!Nemohl!"Křičela jsem na Lenku,zatímco se mi z rozespalých očí draly slzy na tváře.,,Lili…"Zašeptala modrooká dívka téměř neslyšně a vzala mě za ruce.,,My.."Nestihla větu doříct!,,Nic neříkej!Lžeš mi!Ty mi lžeš!"Odstrčila jsem Lenku od sebe a utíkala labyrintem pryč,nechtěla jsem slyšet nic.,,Lili!"Snažila se za mnou volat,ale já ji nehodlala poslouchat.Vyběhla jsem do haly a než jsem stihla zareagovat v plné rychlosti jsem narazila do Geralda.Ten malinko zakolísal,ale zůstal stát,na poslední chvíli zachytil i mě..,,Lili?!Hleděl na mě nechápavě když zahlédl uslzenou tvář.,,Ge..Geralde.."zalykavě jsem se snažila promluvit.,,Oni…tvrdí,že se po mém otci slehla zem!"vykoktala jsem a ukázala Geraldovi klobouk,který jsem stále ještě pevně svírala.Gerald na mě chvíli hleděl a po té mě objal,pevně mě držel v náručí a já se neovladatelně rozplakala.Snažil se mě utišit,ale já nemohla přestat plakat.,,oni mi lhali…říkali…že…že je v pořádku…že mu nic není…"Přestala jsem se opírat o Geraldův hrudník,jeho košile byla vlhká od mých slz.Snažila jsem se k němu vzhlédnout.,,Proč ho nenašli?"Zeptala jsem se zoufale.Pohlédl mi do očí a smutně se usmál..,,To nevím.."řekl tiše setřel mi dlaní z tváře několik slz.Znovu jsem přitiskla hlavu k jeho hrudníku a nechala se uklidňovat jeho pravidelným nadechováním.