Duben 2013

Byl to jen sen

23. dubna 2013 v 8:51 | Wiky Dream |  nespravedlivý osud
Tento příběh jsem měla v šuplíku dost dlouho,řekla bych že k tomuto tématu týdne se dost hodí,tak jsem nelenila a našla ho....

Tichou potemnělou místností se rozléhalo praskání ohořelých,zčernalých kusů plápolajícího dřeva.Krb osvětloval místnost tajemně čarovným světlem,které vykouzlilo na stěně temný vlnící se stín mé postavy.
Seděla jsem na pohovce a jako mnohokrát před tím jsem jen nepřítomně zírala do černých rozžhavených uhlíků a zlatavého plápolajícího ohně.A jak tak plápolal a jeho plameny se vznášely v prázdnu,začal vytvářet podivuhodné ohnivé tvory,kteří v jasně zářivém světle ohně dováděli a tančili do kola a do kola…Zdáli se tak veselí,plní života,radosti a tužeb,byli tak bezstarostní a jejich veselý smích se nesl pokojem až ke mně..Na chvíli jsem zatoužila být v tom ohni s nimi…Zapomenout na všechny starosti a jen si tak tancovat a znovu se smát,vypustit z hlavy všechny myšlenky a všechny vzpomínky…..Ale to nejde,nejde zapomenout,nejde se jen tak stát součástí bezstarostného ohně ,nejde jen tak odejít….
To není spravedlivé,i oheň,který by se mohl zdát tak prostý má to štěstí radovat se ze života a když oheň uhasne?Nevadí ,znovu se rozhoří,někdo přijde a znovu ho vzkřísí,jakoby snad nikdy nevyhasnul,jakoby jeho plameny nikdy neskomíraly….Mi toto štěstí nemáme…..Nedokážeme vzkřísit uhaslý život,nedokážeme dělat nic…Kéž by to bylo jako s tímto ohněm,ale není…..To není spravedlivé…
Na tvářích se mi vykouzlily malé perly slaných slz,pomalu se mi valily přes obličej až nakonec padaly do chladných dlaní.začala jsem přemýšlet o budoucnosti..Co bude dál?Jak můžeme tohle všechno zvládnout?Jak mohu někomu dodat sílu,když i já sama jí musím hledat…Přála bych si to změnit,přála bych si aby vše bylo jako dříve.
Jako dříve….Společné štěstí,radost a láska.Kam to všechno zmizelo..Kam a proč?Proč já?Proč….Proč mi?Hloupá otázka a přes to si ji den co den pokládají tisíce lidí a všichni si přijdou tak oklamaní,tak podvedeni,slabí a tak moc sami….
Zvláštní že…Jak je život pomíjivý…Celou tu dobu se o něco snažíte,celí život se snažíte plnit si své sny a stačí jen jedna jediná vteřina,jen jeden hloupý okamžik a všechno je pryč a najednou se zdá jako by to vše byl jen krásný sen a sny netrvají věčně …A vy jste se z toho krásného snu museli vzbudit….Zvláštní že…
Náhle mě cosi vytrhlo z přemýšlení…Pomalu jsem otevřela uslzené oči a přede mnou se objevila malá holčička s očima modrýma jako čisté nebe za teplého letního dne,byla tolik podobná jemu…Smutně se na mě pousmála jako by se marně pokoušela říct- nic se neděje,všechno bude dobré-ale já tomu pohledu nevěřila.
Zvedla jsem jí z jejího křesla a posadila si jí na klín.Silně jsem ji objala a přitiskla si ji k sobě tak pevně jakoby měl někdo přijít a vzít mi jí a já přísahala,že jí už mi nikdo nevezme,nikdo!Po chvíli mě objala kolem krku a zašeptala mi do ucha ,,Přála bych si zase chodit maminko….."

Poslední cesta do neznáma

21. dubna 2013 v 8:33 | Wiky Dream |  tajemství

Co se stane s naší duší až zemřeme?Bude to uplný konec?Naše duše se rozplyne jako bychom tu vlastně ani nebyli?Nebo je to zcela jinak?Co když je smrt jen začátek dlouhé cesty…Temné stíny tohoto světa se rozplynou a zmizí ,v dáli a my vstoupíme do nového lepšího světa?
Těmto otázkám a mnoha jiným bude muset čelit hlavní postava našeho příběhu ,který vypráví o duši umírající dívky.Duše bude muset čelit mnoha rozhodnutím a svému vlastnímu strachu,ale dokáže překonat smutná loučení a své blízké nechat jít dál?Dokáže překonat svůj vlastní strach a vstoupit na cestu do neznáma?Najde odpovědi,které hledá?

Poslední květ

18. dubna 2013 v 14:56 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory

Pamatuji na ten květin ráj,
Na lesní barvami hrající háj,
Na dobré lidi kolem sebe ,
Co vzalo mi je nebe.

Teď ve ztichlém světě žiji
Ve spálených lesích.
A ti co tu dříve žily,
Teď žijí na nebesích.

Co stalo se to s naším světem?
Co se mohlo stát?
Teď na dlani s posledním květem,
Sama sebe se mohu ptát…

Kam podělo se všechno kvítí?
Proč zbyl tu jenom prach?
Ani slunce už nesvítí,
Asi taky dostalo strach…

Tak temnoty stínem prostupuji,
A další květy marně hledám.
I když vím že jsme zahubeni,
Naději si vzít nedám..

Bloumavě pátrám po dvojčeti,
bílého kvítku co tu mám,
Asi už zemřely všechny květy,
a s nimi vše co znám.

I má naděje byla jen lží,co před smrtí se sklání.
Po nás tu nezůstane nic!
Ani ten kvítek na mé dlani,
Nebude žít víc…

Asi je to tak jak jsme si předurčili,
Květy zmizely a lidé s nimi.
Na Zemi nezbyl ani květ ,
V prach jsi a v prach se obrací náš svět…

Vzlétnout

12. dubna 2013 v 17:08 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory
Nevím jestli se tohle moc hodí k tématatu týdne,ale podle mě docela ano,protože to je tak trochu o nedočkavosti,.......


Kdy vzlétnu já?
Kdy podívám se vzhůru?
Vždyť pravdu mám,
že nejsem jediná.
Kdy zaženu tu strašnou noční můru?
A kdy budu si zas jako dříve žít?

vždyť od dna jde stoupat jenom výše,
už nepůjde to klesnout níž.
Tak vzlétnu do oblak,vždyť ve všech knihách se píše,
když upadneš,tak hned zas zkoušej vstát.

i když křídla mám teď zrovna pochroumaná,
i když vím že právě na dně se nacházím.
už začínám být velmi nedočkavá,
že jako motýl znovu vzlétnu,o tom dávno sním,
a až uzdraví se křídla má,tak věz že poletím.

Kdy už vzlétnu já?
Kdy uvidím tu slunce zář,
kdy zalije mi zlatem tu mou tvář?
kdy zas jako dřív,
v oblacích si budu žít?
Sice nevím,
kdy a jak a kde,
ale vím že poletím.

Až znovu vzlétnu já.....