Březen 2013

Zlá doba

29. března 2013 v 11:10 | Wiky Dream |  básně-moje úžasné výtvory
Kam zmizela ta doba,
kdy smutek a strach byla jen slova?
Kam se vytratil náš smích?
Proč zbyl tu jenom hřích?

Z nebe se sype popel,
a slunce vystřídal stín.
Všechny nás v pekle čeká kotel,
a my nevíme co stím.

Stoupáme ke kopcům zčernalým,
vstříc jdeme dobám zlím.
Vítáme anděla smrti,
protože,tahle zlá doba nás stejně rozdrtí.

Náhrobky táhnou se snad míle do dáli,
stalo se to čeho jsme se báli.
A archandělé?Ti se nám vysmáli,
a nám došlo,že jsme prohráli...

Tak před křížem tu sedávám,
černou růži pokládám.
Slzou ji zalévám,
a na minulost vzpomínám...

Nešťastný štědrý den

23. března 2013 v 13:53 | Wiky Dream |  nespravedlivý osud
Blížil se štědrý večer a venku se již pomalu smrákalo.Tajemné naoranžovělé světlo teď začínal střídat temný,plíživý stín chladné noci a na malém hřbitově zůstával už jen jediný muž.Zahalený v dlouhém černém kabátu působil jako anděl smrti odvádějící k odpočinku některého ze svých svěřenců.
Stál před jedním z mnoha zasněžených hrobů,které prozrazovaly jen malé sošky andílků nebo zasněžené a zamrzlé mramorově se lesknoucí náhrobky.William chvíli shrbeně postával se skloněnou hlavou a zíral do všudy přítomného sněhu.Slzy které se mu vtíraly do tváří ho protivně pálily když se pomalu plazily přes líce a jako průzračné,těžké perly se propadaly do sněhobílé peřiny.William si uvědomil,že stále ještě stojí před hrobem s krvavě zbarvenou růží v jedné ruce a s věncem v ruce druhé.Sklonil se a položil květinu i věnec na bílou vyvýšenou plochu před sebou,potom popošel k náhrobku,který se stejně jako ostatní náhrobky tak kouzelně lesknul a smetl z něj jemný bílí poprašek pod kterým se objevilo ozdobně napsané jméno Lilien Colsová.
William začal přejíždět zkřehlými prsty jednotlivě po každém písmenu ozdobně vyrytého nápisu ,,Lilien Colsová…Lilien Colsová."Opakoval stále do kola.,,Kde jsi Lilien Colsová?Kam jsi mi odešla?Kam si se ztratila Lilien Colsová?"Smetl další poprašek bílého sněhu usazeném pod dívčiným jménem,pod kterým se ukrývalo pokračování ozdobného,zlatě zářícího nápisu Lilien Colsová 22.7 1990 až 24.12 2011.Do očí se mu začala vtírat další protivná slza,cítil jak ho pálí na tváři,ale ignoroval to.Znovu začal přejíždět prstem po nápisu.,,Dnes jsou to na den tři roky co jsi…..co jsem tě zabil…"Williema pálily oči čím dál více ,jak vzpomínal na ten den,na den kdy udělal osudovou chybu..,,Proč ty?Proč jsem nezemřel já?Jak může být bůh spravedlivý,když místo mého života,vzal ten tvůj,tohle neměl být tvůj osud…"William vzpomínal na poslední den ve svém životě,kdy řídil auto.Na den kdy Lilien požádal a ruku a na tu přihlouplou oslavu..Vzpomínal na ten okamžik kdy bezmyšlenkovitě a bez zábran nasedl do auta.Vybavoval si Lilinin úsměv a silné obětí,a pak….Pak ten zvláštní zvuk troubícího auta a ostré světlo přímo naproti nim.Matně si vzpomínal na pištivý zvuk kol jak se na zledovatělé silnici snažil zabrzdit,marně…Všechno měl tak rozmazané,ale ještě teď mu v uších zněl ten křik,ten vyděšený křik jeho lásky a potom,potom už nic.Jen nekonečně dlouho trvající temnota….
Neovladatelně se začal třást.Nenáviděl se za to co jí udělal a nenáviděl se za to že žije .Zůstal sám a moc dobře to věděl.Zavzpomínal na den kdy se probudil v nemocnici,na tu chvíli kdy mu sdělili,že Lilien zemřela a na zprávu,kterou se dozvěděl hned poté ….
,, Jsem vrah….Měli mě zavřít na doživotí….Měli mě nechat zemřít!"Průzračné perly se mu z očí hrnuly jako déšť,už nebyl jako dřív…Co jsem to provedl?Neměl jsem právo vzít ti život a přesto jsem ti ho vzal….Ukradl jsem ti život a ne jen tobě,to já jsem měl zemřít,né ty….Né vy….William si otřel uslzené tváře rukávem temně zbarveného kabátu a konečně oprášil i zbytek nápisu-Zde odpočívá milovaná dcera Lilien Colsová 22.7 1990 24.12-2011 a její nenarozený syn.

Dum spiro,spero

23. března 2013 v 12:28 | Wiky Dream |  nadpřirozeno
Wailly vstoupl do místnosti jakoby od nikud a s vytřeštěnýma očima přistoupil až ke mně.V jeho očích se obrazila zlost a nepochopení.Surově mě chytil za ruku a přitáhl mi jí až před oči.,,Co si to provedla?"Křičel a pevným stiskem mi téměř drtil zápěstí.Nevšímala jsem si jeho křiku a s klidným pohledem jsem vzhlédla k němu.Přišlo mi,že se mi snad jen zdá,ale to mi nevadilo,byl tu i když jen v mé fantazii.Zdál se oproti mě tak vysoký a já jsem musela hodně zaklonit hlavu abych mu pohlédla do očí.Tiše jsem čelila jeho zuřivému pohledu.,,Co si to provedla?!"Zakřičel znovu,i když odpověď byla více než jasná.
Pohled se mi začal rozmazávat a jeho jasně zelené oči a dlouhé černé vlasy se začaly vytrácet do prázdna.Ještě si pamatuji,že mě chytil do náruče když jsem ztratila rovnováhu a na jasně modrou záři před námi.Teplá červená tekutina mě až podezřela příjemně hřála na ruce a já se konečně odebrala kamsi do neznáma.
Oči mě nesnesitelně pálily a ruka mi bolestivě tepala.Napadlo mě že už musím být mrtvá,ale jestli tohle byla smrt,tak mi vzala všechny iluze ,které jsem si o posmrtném životě dělala.,,Doufám,že už je ti lépe…."Řekl čísi hlas a já konečně otevřela oči.Ležela jsem ve velké prostorné posteli s bíle se lesknoucím povlečením,v pokoji,který se mi zdál zvláštně zařízený a přede mnou se tyčil starší vysoký elf s vlasy býlími jako sníh a očima modrýma jako nebe.Byl oblečený v dlouhém jasně zeleném hábitu a u pasu měl upevněnou dýku.Chvíli jsem na něj zírala než jsem se konečně vzpamatovala .,,Ptám se,zda se cítíš lépe?"Opakoval elf svou otázku.Pohlédla jsem na svou obvázanou ruku a zahanbeně jsem přikývla.,,Přivezl tě právě v čas,mohla si zemřít!!"Teprve teď mi to celé došlo,tak to nebyl sen Wailly byl skutečný,opravdu tam byl.,,Já vím…",,Chce s tebou mluvit…"Zadívala jsem se elfovi do očí a zlostně jsem odpověděla ,,ale já ještě spím!"Čekala jsem že starší vysoký muž začne protestovat nebo něco podobného,ale místo toho klidně odvětil ,,řeknu mu,že má přijít až se vzbudíš…"Elf pomalými kroky odešel z místnosti a nechal mě samotnou..Nemohla jsem s ním teď mluvit,věděla jsem že bude mít spousty otázek a já jsem na ně musela najít odpovědi…To co se poslední dobou dělo ,jsem chápala čím dál míň…Nemohla jsem pochopit proč mě zachránil,ne potom co mi napsal….
Vyhrabala jsem se z postele a přistoupila k oknu,pohled ven mě tak uchvátil že jsem neměla slov.Wailly mi už tolikrát o tomto místě vyprávěl,ale jeho vyprávění bylo oproti pohledu jaký se mi teď naskýtal nic.Od dveří se ke mně blížily kroky.Neotočila jsem se,věděla jsem kdo přichází.,,Pěkné místo že…"Pronesl Wailly hrdě a přistoupil k oknu.,,Ano,to ano.."řekla jsem tichým tonem a přešla jsem zpět k posteli kde jsem se znovu posadila.Wailly se posadil vedle mě a mlčel.Neodvážila jsem se na něj pohlédnout.,,Dík…"Zašeptala jsem.,,Rád bych řekl,že není za co!"Jeho tón se mi vůbec nelíbil.Tím stejným tonem pokračoval dál,,Proč?",,Proč co?",,Moc dobře víš o čem mluvím!Proč si to udělala?proč si chtěla zemřít?",,Protože jste mě tam nechali!Sprostě jste se vytratily!Ty,Tempa a Šťovíček taky!"Neovladatelně jsem začala křičet,,Proč jste mě nechali samotnou a proč jste mi pak posílaly ten dopis??Když mě tolik nenávidíte,proč si mě přišel zachránit?"Wailly se tvářil dost zmateně a nechápavě se zeptal,,Jaký dopis?O čem to mluvíš?",,Nedělej že o ničem nevíš!"Křikla jsem a hodila jsem po něm dopis ,který jsem nosila u sebe Wailly si ho vzal,rozevřel ho a začal na hlas předčítat.,,Po té co jsem poznal Tempu a Šťovíčka pochopil jsem proč jsou takoví jací jsou,netrvalo dlouho je přesvědčit o tvé podřadnosti.Ano je to tak,ty nejsi jednou z nás a nikdy jsi nebyla,nepatříš k nám,ale to ty dobře víš.Příště než se začneš vybavovat s někým z kouzelného rodu uvědom si laskavě kde je tvé místo,jsi z nečistého rodu,napůl člověk,ty nejsi hodna naši přítomnosti.Nikdy více nes nehledej ani nevolej,nepříjdeme ,už nejsme tví přátelé.podepsán Wailly,Tempa a Šťovíček"Poté list znovu složil a podal mi ho ,,Tohle není dopis který jsme ti nechali!",,Co to říkáš?",,to není ten pravý dopis" Nechápavě jsem na něj zírala ,,Přesně tohle se nemělo stát!"Vykřikl,Právě proto jsme museli odejít!Proto jsme ti nechali ten dopis,ale kde je?",,Cože?Co se nemělo stát?Proč jste musely odejít,co bylo v tom pravém dopise?",,Bylo v něm ,že jsme musely odejít, začala válka a naše přátelství s tebou tě mohlo ohrozit a ne jen tebe, ale celé lidstvo a jak to tak vypadá už jsme tě ohrozily",,Chtěli jste mě nechat samotnou na dobro….Nikoho jiného nemám…",,Pochop musely jsme odejít,už s tebou nesmíme mít nic společného,naše války by se mohly přenést na vaše území.,,Jak to tak vypadá,tak už se přenesly!"Začala jsem mávat falešným dopisem před sebou.,,Kvůli tomuhle si málem zemřela!"Vykřikl a vytrhl mi dopis z ruky,,musím zjistit kdo si přál aby sis tohle myslela a proč….Máš štěstí že jsem přišel v čas!"
Přestala jsem myslet na falešný dopis…To přeci nemělo nic společného s tím ,že mě ze dne na den všichni opustily a já o nich neměla žádné zprávy takovou dobu.I kdyby,dopis jsem dostala po dlouhých týdnech a celý ten čas jsem byla sama.Šťovíček už na mě nečekal před školou,Tempa mi nevyprávěla své příběhy,dokonce ani ten drzý elf,kterého jsem znala tak krátkou dobu se neobjevil.A když jsem potom dostala ten dopis psaný jeho písmem,přišla jsem si…..ztracená,bezcená….,,Měla jsem strach,Nechtěla jsem aby jste mě nenáviděli…",,Byla to lež!",,Nechtěla jsem zůstat sama….",,Nebudeš sama….Tady zůstat nemůžeš,musíš se vrátit zpět,ale dokud se to celé neprošetří a dokud nezjistím kdo sabotoval náš dopis Šťovíček zůstane s tebou…."Řekl a zvedal se k odchodu,,A co pak?Až najdete toho kdo to udělal?",,Potom se Šťovíček vrátí a ty na nás zapomeneš,na nás na všechny!"Než se vytratil z pokoje otočil se na mě a zachmuřeně dodal,,Tempa je mrtvá…."
Zůstala jsem stát jako přimražená.Tempa je mrtvá-znělo mi v uších.Těmhle slovům jsem nechtěla věřit.Tempa byla poslední jednorožec v tomto světě.Jednorožci byli od jakživa strážci lidí a teď je poslední jednorožec mrtví.Ano válka už se doopravdy dostala na naše území a jak to tak vypadalo právě o to temným elfům šlo…
Nedokázala jsem pochopit,co mi to ten elf právě řekl.Stejně jako Šťovíčka,jsem Tempu znala celý svůj život a byla mi velmi blízká..Vzpomínala jsem na její zářivou bílou srst na kouzelný stříbrný roh.Přemítala jsem si dny,kdy mě po louce vozila na svém hřbetě a Šťovíček vesele běhal za námi.Vzpomínala jsem na její hlas a téměř mateřskou lásku….A teď to všechno bylo pryč…..,,Tempo…"zašeptala jsem….O ní jsem přeci nemohla přijít,byla mi téměř matkou a teď mi jí vzali….,,TEMPO!!!"Rozkřičela jsem se,i když jsem věděla že mě neuslyší,že už nikdy nepříjde……

Ledová královna

1. března 2013 v 21:30 | wiky |  básně-moje úžasné výtvory
Myslel jsem že jsi jak jarní květ,
věnoval jsem ti pár fakt pěkných let.
Myslel jsem že jsi jak jarní květ,
musím ten sen nechat odletět..

Tiše jsem kýval na cos chtěla,
na cos ukázala tos měla.
Nechal jsem se vločkou poblouznit,
asi jsem z tebe ten květ chtěl mít.

Očarovala jsi mě kouzlem svím,
začal jsem být jen tvůj stín.
Ta síla byla tak čarovná,
nepoznal jsem,že jsi ledová královna.

Tak ledová královno nech mě už jít,
vytáhni svou vločku z očí mých.
Tak ledová královno nech mě už žít,
nenuť mě stále o tobě snít...

Do srdce bodá mě tvůj krutý chlad,
na rukou zebe mě tvůj chladný dotyk.
Nás dva obklopuje ledový hrad,
jak krutý mráz tenhle ten pocit do srdce vpad.

Tak ledová královno nech mě už jít,
vytáhni svou vločku z očí mých.
Tak ledová královno nech mě už žít,
nenuť mě stále o tobě snít.

Ledová královna se srdcem z ledu,
ale zapomenout na ní nedovedu.
Ledové srdce,mrazivá láska,
proč mě očarovala tahle chladná kráska?

Tak ledová královno nech mě už jít,
vytáhni svou vločku z očí mých.
Tak ledová královno nech mě už žít,
nenuť mě stále o tobě snít.......

Poslední modlitba,poslední pláč..

1. března 2013 v 21:20 | wiky |  básně-moje úžasné výtvory
Popraskané rty,
a ve zčernalých očích slzy.
Vzpomínám na ty dny,
jenč zmizely tak brzy..

Slepené řasy,
tak černočerné jsou.
Svět kdysi býval plný krásy,
a býval pro mě hrou.

Teď tichý vzlyk,
nese se pokojem.
Byl to jen mžik,
tys byl jen příbojem.

Sepjaté dlaně,
tiše se modlí.
Modlí se za něj,
vzpomínky naposled srdce mi probodly.

Čas plyne dál,
ty odcházíš už z mysli mojí.
Čas ten jde dál,
ten vždy všechny rány zhojí.

Čas plyne dál,
a můj svět se naposledy kolem tvého točí,
dnes naposled mám uslzené oči.
Dnes naposled pláč tvář mi omývá,
dnes naposled se modlím a navždy zapomínám.....

Zapomenout

1. března 2013 v 21:13 | wiky |  básně-moje úžasné výtvory
Bloudím po ulicích,
snažím se zapomenout.
Na tvé vzkazy v kyticích,
už si nevzpomenu.

Bloudím, už se stmívá,
už i slunce chce jít spát.
Někdy to tak prostě bývá,
že slunce přestane nás hřát.

Bloudím a tvůj úsměv už si nevybavím,
nikdy tvé modré oči už neuvidím.
Už to skončilo,to já dobře vím,
už dávno bdím,už nesním..

Někdy se svět změní,
světlo se ve tmu promění.
Co bylo,to už není,
zůstali jsme ztraceni.

Květina nám v dlaních uvadá,
jsme začarovaní,někdo nám lásku ukrádá.
Ne,tohle nejde vrátit zpět,
naše láska uvadla,stejně jak ten květ.....

Zeptej se....

1. března 2013 v 21:06 | wiky |  básně-moje úžasné výtvory
Zeptej se řeky, proč si tak plyne.
Zeptej se milenky, proč k milenci se vine.
Zeptej se ptáků,proč plachtí v oblacích.
Zeptej se andělů,co vědí o zázracích.
Kdy příjde jaro,zeptej se kvítí.
Zeptej se slunce,proč si tak svítí.
Zeptej se lásky,proč láskou plane.
Zeptej se větru,proč tolik vane.
Zeptaj se mraků,proč jsou tak bílé.
Zeptej se vlka proč v noci vyje.
Zeptej se noci,proč je tak černá.
Zeptej se smrti,proč je tak věrná.
Zeptej se Země,proč je tak stará.
Zeptej se přírody,proč je tak hravá.
Zeptej se lesů,proč tolik šumí.
Zeptej se přátelství,co všechno umí.
Zeptej se....

Vzpomínání na Afriku-Poslední západ slunce

1. března 2013 v 20:58 | wiky |  sny
Poslední zlatavé paprsky zapadajícího slunce mě hřáli ve tváři.Na obloze již pomalu začínala probíhat výměna stráží.Na místo zlatooranžové barvy se obloha začínala halit do barev noci.
Bylo horko.....Sundala jsem si růžoví průsvitný šátek,který byl do teď omotán kolem mích rukou jako had a nechala jsem ho tiše sklouznout vedle sebe.Občasný horký závan větru rozháněl jemně béžová neposedná zrnka do všech stran a já cítila jak se mi čas od času otírají o lítka a přelívají se mi přez chodidla jako teměř neviditelné písčité vlny.Dlouhý průsvitný šátek nyní ležicí na zemi se také čas od času zavnil ve větru a snažil se mi upláchnout.Sedla jsem si do nahřátého písku a cíp šátku jsem schovala do kapsi v mých kraťasech tak aby již nemohl nikam utéct.Tiše jsem seděla a mimoděk jsem začala prstem kreslit obrazce do písku....Poslední večer....Poslední večer v Africe....Nikdy nezapomenu....
Opřela jsem se dlaněmi do písku a cítila jsem jak se mi drobné kamínky zarývají do rýh v dlaních...Zavřela jsem oči a nechala jsem se konejšivě hladit jemnými a hřejivými dlaněmi slunce,které teď na obzoru bylo vidět již jen z poloviny.Nevnímala jsem čas.Slunko mě postupně přestávalo hřát na víčkách a po té i po celém těle.Zůstavala jsem na místě se zavřenýma očima dokud...
V dáli se ozval zvláštní zvuk,dlouho jsem tento zvuk odmítala vnímat do doby kdy se ozval znovu.Unaveně jsem otevřela oči a strnule jsem vytřeštila pohled před sebe...Neodvážila jsem se ani hnout.Na obzoru byl vidět již jen slabý proužek světla,ale i přez to jsem v dáli viděla dvě postavy zvířat zahalené do stínu.Větší ze zvířat pomalu kráčelo vpřed s klidem a únavou zatímco menší, očividně mládě se toulalo vzadu,neustále se zastavovalo a znovu se rozbíhalo.Užasle jsem sledovala obraz před míma očima.Připadala jsem si jako bych hleděla na jednu z mnoha maleb,které jsem vídávala doma-Blíží se noc,tma pomalu začíná zahalovat stromy,které se čas od času někde zjeví,ale slunko ještě zcela nezapadlo.Na obzoru asi tak třista kroků ode mě jdou dva sloni ,ve stínu blížícího se večera uhelnatě černí a zapadající slunko svími poslednímy paprsky jejich krásu a tajemno ještě více vykresluje-.Tak přesně vypadal pohled ,který se mi naskýtal...
Dva krásní tvorové,kteří se jakoby nic procházejí po téhle pískem zalité zemi jako po své zahradě.Byla jsem ohromená a facinovaná tím co jsem viděla.Necítila jsem strach.Copak se může někdo takové krásy strachovat?
Pomalu jsem se otočila za sebe a začala jsem se přehrabovat v brašně,kterou jsem nosila u sebe.Vyštrachala jsem papír a zašpiněný pytlíček ze kterého jsem vytáhla kus uhlu.Otočila jsem se zpět a ušpiněnou rukou jsem se snažila zachytit dokonalost tohoto okamžiku.Ale ani kresba nebyla tak krásná a dokonalá jako zaážitek,který ve mně zůstal až do dnes.....
Temno se pomalu prodlužovalo a zatemněný písek pomalu začínal splývat se dvěmi postavami krásných slonů.Ti se pomalu zdalovali a zdáli se menší a menší.Ještě naposled jsem uslyšela ten zvláštní zvuk vycházející z jejich chobotů snad jakoby mně na pozdrav a po té mi již na dobro zmizeli z obzoru a ztratili se v černočerné tmě.
Savana pomalu utichala a začínala usínat,slunce přestalo hřát a poryvy větru byli čím dál chladnější a já poznala že začala má poslední Africká noc......