Prosinec 2010

Vesnice

26. prosince 2010 v 17:15 | wikac11 |  básně-moje úžasné výtvory
V té zemi šašek králi rádcem byl,
Král si jen pro sebe vždy žil....

V tvé zemi můj králi je jedna vesnice,
které se každý vždy bál.
I když tam mají nejkrásnější světnice,
nikdo nechce jít dál.

V té vesnici je i kokrháček,
co každé ráno kokrhá.
Když si k němu sedne malí ptáček,
on ho roztrhá.

V té vesnici je i stará vila,
a že je prý je zakletá,
Kdysi tam prý čarodějnice žila,
teť se tam jen v pavučině muška třepetá.

V té vesnici muj králi,
se prý čarodějnice palí.
Každá dívka která se jim nezdá,
Je upálena a zhasne jako hvězda.

Co na to říkáš můj králi,
že se tam čarodějnice pálí?
Ta vesnice je prokletá,
a ty můj králi jsi popleta!

Přátelství

25. prosince 2010 v 19:20 | wikac11 |  básně-moje úžasné výtvory
Přátelství je jako slzi v dešti,
přátelství je jako ve hře štěstí.
Přátelství je ten nejkrásnější dárek,
přátelství je modré nebe a v něm krásný otakárek.
přátetství je lepší nežli ve snu snění,
přátelství je nevšední věc každodení.
Bez prátel bych nebyla nic víc než nic
jsem ráda že spolu vycházíme vstříc.
doufám že se to nikdy nezmění,
protože to by bylo k zbláznění.

Vánoční přání

25. prosince 2010 v 14:23 | wikac11 |  básně-moje úžasné výtvory
Na štědrý den ráno,
dítko v postýlce své je zachumláno.
O tom dítku spícím,
vánoční příběh chtěla bych vám říci.

Když probudila se,hned ke stromku běžela,
a v mysli své měla přání.
to přání své mu zdělila.
I když klame naše zdání,
Ona jemu věřila.

Pak oblékla se do sněhu,
a vytáhla své sáňky.
Tak pokračujem v příběhu,
až po malé červánky.

Co zahlédla je za mrakem,
když vyšli první hvězdičky.
které jako zázrakem,
zdobili nebe ponuré jako zlaté žárovičky.

Pak vzpomínala na stromek,
a na své přání a sen.
Však náhle uslyšela cinkat zvonek,
tak rychle jí uplynul štědrý den.

Ke stromku dívka běžela,
a ve své přání věřila.
U stromku plála malá svíčka.
A co pod stromkem našla dívka?
No přeci malého andělíčka.

napadení

8. prosince 2010 v 16:15 | wikac11 |  sci-fi
Jsou tu už dávno,jsou tu už tisíce let,jen jsme o nich nevěděli.Nevěděli jsme o  nich ,ale oni o nás ano.Prohlíželi si nás,studovali nás a my o tom neměli ani zdání.Nemohli jsme je poznat,nešlo to ,téměř nikdo je nemohl poznat.Brali na sebe různé podoby a až několik let před naším napadením se rozhodli zůstat v jedné podobě .Ti kdož nám tvrdili že tu jsou mezi námi,že nás pozorují a že nás chtějí zničit,ti skončili na psychiatrii nebo si sami vzali život,nikdo jim nevěřil,nikdo.Ale pak udeřili tak silně a tak rychle že se lidstvo nemělo šanci ubránit,nebyli jsme připraveni.Byli chytří,měli plán nejdříve napadli velká města s jediným cílem ,zničit nás,vyhladit nás a vše co je s námi spojené ,Měli jen tento úkol o nic jiného jim nešlo ,jen o naší ...záhubu.Ti kteří přežili napadení měst se schovali do lesů a do vesnic ,ale před nimi nebylo úkrytu všechny našli ,,všechny chtěli zničit ,teď to byla jejich zem a ne naše,teď tu vládli ono a my jsme se mohli jen snažit utéct.
   Ale našli se i tací kteří s nimi bojovali,kteří za každou cenu chtěli Zemi zachránit ,chtěli jí osvobodit ,položili za nás životy,nebylo možné s nimi bojovat ,byli příliš silní,měli převahu,nemohli jsme je zničit ,prostě to nešlo.
    K čemu byli útěky,k čemu??oni nás našli ,byli jako hladová kočka co jde za vůní čerstvého masa,nedali se zastavit.Ale přitom jsme s nimi žili už dlouho ,prakticky jsme s nimi žili od jakživa ,byli tu a my je nepoznali,nebyli jsme schopni na to přijít naše chápání na to bylo příliš primitivní ,ale i příliš složité,koho by napadlo že to může být tak jednoduché a koho by napdlo že by udělali zrovna tohle.Díky našemu manuálnímu myšlení jsme se nebyli schopni bránit,doplatili jsme na to .Oni nás zničili ,zničili všechno co se hýbalo.Psal se rok 2020,kdy už bylo lidstvo téměř vyhubeno,zbývali jen poslední zbytky lidí,pomalu jsme začali chápat že s nimi nemůžeme bojovat,už jsme se mohly jen ukrývat a doufat v záchranu,ale ta nepřišla..Na místo zbraní se nyní začali budovat úkryty hluboko v zemi,ale nebylo to dost hluboko.Několik let sice úkryty odolávali ale nakonec podlehl jejich náporu i poslední úkryt,proto jsem se ukryl ještě hlouběji,hlouběji do země ,aby se někdo mohl dozvědět můj příběh,aby se někdo mohl dozvědět co se tu stalo.
Jmenuji se William Rally Connor a jsem poslední přeživší na této planetě.


sen o snu

6. prosince 2010 v 18:08 | wikac11 |  sny
Ema seděla v lavici a nevnímajíce učitelův jistě zajímavý výklad hleděla zasněná z okna.Jako do otevřené knihy se teť zahleděla na bílé honící se vločky za oknem,přemýšlela o jejich životě.Náhle jedna z vloček přistála na zledovatělém sklu velkého okna a Ema se na ní kouzelně usmála.Neustále na ní zírala,ale vločka ne a ne roztát,jakoby Emu snad hypnotizovala,nemohla z ní spustit oči.stále na ní měla upřený zrak a pomalu přestávala naprosto vnímat vše kolem ní,nic neslyšela,nic neviděla,jen tu vločku.víčka jí pomalu těžkla a přivírala se až nakonec ztěžkla tak že se úplně zavřela.Ema najednou věděla co se děje ,ale nemohla se probrat,seděla tam s hlavou položenou na lavici a najednou slyšela vše,ale mnohem hlasitěji a hlasitěji,každý sebemenší šramot teď byl pro ní utrpením,přála si aby už to přestalo,aby už nic neslyšela,až jí nakonec ten hlasitý šramot vzal sluch.Potom se před ní objevil obraz,obraz zasněžené krajiny a ona před ním stála a prohlížela si ho,ale když se jej dotkla zimní obraz na kterém rostl zasněžený les a stála tam malá dřevěná chaloupka, jí vztáhl do sebe.Ema stála nahá na sněhu před chaloupkou.Byla jí zima ,ruce se jí třásly a prsty u nohou měla už zimou promodralé,ale nemohla do domu,každým krokem byl dům dál a dál až nakonec zmizela úplně i les i zasněžené hory.Ema zůstala stát uprostřed ničeho,ohlížela se kolem sebe ,ale neviděla nic jiného než sníh a sněhobílé vločky.
     Vítr foukal tak silně že se dívce zdálo jako by jí do těla vjíždělo tisíce malých jehliček,znovu a znovu,dokud neupadla do ledového sněhu.Ema ležela ve sněhu a sledovala jak na její nahé tělo dopadají malé bílé vločky,ale neroztávali,vločky jí celou zahalili a Emě začalo být teplo,neustále pozorovala nebe a potom se jí začali zavírat oči,Emě se zdálo že umírá,cítila to,cítila jak jí tělem projíždí střídavě teplo a zima,cítila...čísi doteky,kdosi jí držel za ruku a šeptal jí něco k uchu,ale bylo už pozdě aby tomu hlasu porozuměla.Ema zavřela oči a jakoby opustila své tělo se vznášela k nebi,zmocnila se jí tma,nekonečná tma a Ema tou tmou padala kamsi do neznáma,hlouběji a hlouběji,ale najednou.....se vznášela v nebi a pomalu klesá spět na zem.A mezi ostatními vločkami
 se nesla z nebe tak lehce a jemně jakoby tančila balet.Hleděla na ostatní vločky jak mezi sebou dovádějí a laškují spolu ,ale pak si uvědomila co se stalo,byla vločkou,malou bílou vločkou,která dopadá k zemi.Ale na místo země přistála na sklu zledovatělého velkého okna a přes sklo viděla něco zvláštního.....Viděla sama sebe,viděla Emu jak na ní hledí a v domění že je to jen vločka pomalu upadá do hlubokého spánku......